Umění a péče o duši u Jana Patočky

Inspirace antickou filosofií, zvláště sókratovsko-platónským momentem, se v díle Jana Patočky promítla do klíčového motivu péče o duši, který v různé podobě určoval jeho filosofii dějin od 30. do 70. let.
Duše, která u Sókrata už není homérský stín ani mytická představa, byla ve filosofickém náhledu pojata jako síla rozhodnout se, zaujmout určitou pozici, směr.
Patočka proto duši považoval za princip, z něhož vyrostly dějiny a podstatné momenty evropské kultury, filosofie, politika a umění.
Úvahy o povaze umění, které Patočka rozvíjel v dialogu s Martinem Heideggerem nebo Romanem Ingardenem, a jeho interpretace dílčích motivů u Sofokla, Čechova nebo Thomase Manna jsou v důkladném čtení Jana Josla dokladem toho, že umění vnímal jako zcela specifický druh reflexe lidského postavení ve světě.