V ráji šumavském

"Měsíc říjen se chýlil ke konci. Hory, vroubící šumavské planiny, se přioděly v bílý plášť, mrazivé větry se honily už po delší dobu přes otevřené pláně. Ledovým svým dechem ničily zbytky rostlinstva. Zdálo se, že zima toho roku, roku tisícího osmistého sedmdesátého, nastoupila svou vládu a že bude neobyčejně tuhá."

Tak začíná román Karla Klostermanna V ráji šumavském. Již jeho první věty dávají tušit, že název slibující idylu je ironickým komentářem obrazu, který se čtenáři nabízí. Příroda, mocnější než každý lidský úmysl, dává od počátku najevo, v jaké tónině se ponese vyprávění o životě v Horním Pootaví a Povydří, v krajině mezi Kašperskými Horami a Horskou Kvildou. A přitom vše vypadá tak nadějně. V šumavských lesích jsou tisíce mrtvých stromů, následky vichřice (je to táž ničivá síla, jež korunuje předchozí Klostermannův román Ze světa lesních samot) a kůrovcové kalamity. Práce bude víc než dost! V kontrastu k výstražnému, temnému akordu znějícímu z šumavských lesů se před námi rozehrává příběh sebevědomí, lehkomyslnosti a pýchy, jež ničí jednoho člena rodiny Podhamerských po druhém. Jako by v tom českém realistickém románu zněla v rachotu šumavských hromobití ozvěna antických příběhů plných marného lidského snažení, zbytečné vzpoury a drtivé tragiky. A stejně jako první díl volné Klostermannovy šumavské trilogie končí i tato kniha kataklyzmatem - tentokrát ohněm, který sežehne zbytek majetku sedláka Podhamerského. "Rokle se podobala pekelnému jícnu. Zakryl si obličej dlaněma. Jeho bohatství, jeho poslední naděje se zřítila vniveč, neodvratně, neodvolatelně."

Syrovost činů Klostermannových hrdinů, naléhavost a opravdovost jejich vášní, barvitost přírodních obrazů, to vše je vhodným podkladem pro úpravu románu do zvukové podoby. Dramatizace se v roce 1991 ujal zkušený rozhlasový redaktor a dramaturg Jaroslav Pour, pro něhož to byl spolu s dramatizací Škvoreckého Zbabělců vydařený a zasloužený návrat k rozhlasové práci po nucené dvacetileté odmlce.