„Senta myslela na Itziga Goldmanna, který pravděpodobně právě teď předával soupis uměleckých děl a klíče od svého obchodu pověřenci říšské komory, a na slib, který mu dala. Tak to by bylo, pomyslela si. Sbohem, ty třpytivý, smradlavý, všechny požírající Berlíne. V tvém břiše mi bylo dobře, ale teď mě vyplivni. Nech mě jít. Zúčtovali jsme.