Staré pověsti české popisují události z české historie založené na lidové slovesnosti a historických faktech. Kniha vyšla poprvé již v roce 1894 a s výjimkou období protektorátu vychází opakovaně dodnes. V našem vydání s ilustracemi Věnceslava Černého.
Známý román s příběhem tragické lásky z počátků husitských válek, bouřlivého roku 1420. Mistrovsky vystihuje atmosféru doby, líčí život na Táboře a v husitské Praze i několik husitských bitev včetně bitvy na Vítkově. Přestože jsou autorovy sympatie na straně husitů, neskrývá ani stinné stránky tohoto hnutí.
"Do knihy s názvem Staré pověsti české (poprvé 1894) shrnul Alois Jirásek své osobité interpretace čtyřiatřiceti národních pověstí a pokusil se tak oživit nejen příběhy z českého dávnověku a z dob křesťanských, ale i pražské pověsti či prastaré věštby.
Staré pověsti české Aloise Jiráska patří k nejčtenějším textům české literatury a staly se pevnou součástí národní kultury. Snad každý zná příběhy o praotci Čechovi, kněžně Libuši či Horymírovi a Šemíkovi nebo výroky jako „země zaslíbená, zvěře a ptáků plná, medem oplývající“ a „město vidím veliké, jehož sláva hvězd se bude dotýkat“.
Podkladem pro vznik cestopisu byla diplomatická mise družiny, vedené panem Lvem z Rožmitálu v letech 1465–1467, vyslané králem Jiřím z Poděbrad. Výpravu popsal účastník poselstva Václav Šašek z Bířkova pod názvem Deník o jízdě a putování Lva z Rožmitálu a z Blatné z Čech až na konec světa.
Staré pověsti české jsou nejznámějším převyprávěním naší dávné historie. Při psaní této knihy čerpal její autor jak z lidové slovesnosti, tak z historických pramenů. Kniha je rozdělena na čtyři části: Staré pověsti české, Pověsti doby křesťanské, O staré Praze a Ze starobylých proroctví.
Bezpečnost českých hranic na Šumavě zajišťovali již od čtrnáctého století Chodové. Byli to drsní hraničáři, kteří se nebáli obětovat život pro dobro státu. Za jejich služby a odvahu jim panovníci udělovali mnoho různých práv a výsad. Například byli poddáni jen králi a nemuseli plnit robotní povinnosti.
Divadelní hra z roku 1905 je vůbec nejhranější původní českou hrou všech dob. Odehrává se v historickém období před zrušením nevolnictví. Hlavní postavou je mlynář, který je povinen sloužit vrchnosti jako doprovod a svítit jim lucernou, od toho je odvozen název hry.
V knize Já mám nejkrásnější milou jsou dvě historické novely (z časů Jiříka z Poděbrad a z rokoka) patřící k nejčtivějším dílům, které Alois Jirásek napsal. Na čtenáře z nich dýchne idylická atmosféra dávných dob, příběhy jej osloví zralým vypravěčstvím, živými postavami, spádným dějem a půvabnými milostnými motivy.
Ve mlýně, na zámku, v lese i lesním zámečku se setkávají reálné postavy (Mlynář, Hanička, Učitelský mládenec, Klásek ad.) s bytostmi nadpřirozenými (Vodníci, Hejkal, Víly) - a urozený svět (Kněžna, Dvořan) je tu konfrontován s prostými vesničany
Staré pověsti české Aloise Jiráska popisují události z české historie založené na lidové slovesnosti a historických faktech. Kniha vyšla poprvé již v roce 1894 a s výjimkou období protektorátu vychází opakovaně dodnes. V našem vydání s ilustracemi Věnceslava Černého.
Kniha Staré pověsti české patří k nejznámějším převyprávěním našich dějin. Poprvé vyšla v roce 1894 a byla určena především dětem. Od té doby se dočkala dlouhé řady vydání.
Alois Jirásek vypráví nejstarší historii českých zemí. Nové reprezentativní vydání doplňují ojedinělé ilustrace Josefa Kremláčka. Pojďme si připomenout, jak získaly české země do znaku lva, kdy se stavěl staroměstský orloj nebo jména všech našich bájných knížat.