Staré pověsti české popisují události z české historie založené na lidové slovesnosti a historických faktech. Kniha vyšla poprvé již v roce 1894 a s výjimkou období protektorátu vychází opakovaně dodnes. V našem vydání s ilustracemi Věnceslava Černého.
Známý román s příběhem tragické lásky z počátků husitských válek, bouřlivého roku 1420. Mistrovsky vystihuje atmosféru doby, líčí život na Táboře a v husitské Praze i několik husitských bitev včetně bitvy na Vítkově. Přestože jsou autorovy sympatie na straně husitů, neskrývá ani stinné stránky tohoto hnutí.
"Do knihy s názvem Staré pověsti české (poprvé 1894) shrnul Alois Jirásek své osobité interpretace čtyřiatřiceti národních pověstí a pokusil se tak oživit nejen příběhy z českého dávnověku a z dob křesťanských, ale i pražské pověsti či prastaré věštby.
Staré pověsti české Aloise Jiráska patří k nejčtenějším textům české literatury a staly se pevnou součástí národní kultury. Snad každý zná příběhy o praotci Čechovi, kněžně Libuši či Horymírovi a Šemíkovi nebo výroky jako „země zaslíbená, zvěře a ptáků plná, medem oplývající“ a „město vidím veliké, jehož sláva hvězd se bude dotýkat“.
Podkladem pro vznik cestopisu byla diplomatická mise družiny, vedené panem Lvem z Rožmitálu v letech 1465–1467, vyslané králem Jiřím z Poděbrad. Výpravu popsal účastník poselstva Václav Šašek z Bířkova pod názvem Deník o jízdě a putování Lva z Rožmitálu a z Blatné z Čech až na konec světa.
Staré pověsti české jsou nejznámějším převyprávěním naší dávné historie. Při psaní této knihy čerpal její autor jak z lidové slovesnosti, tak z historických pramenů. Kniha je rozdělena na čtyři části: Staré pověsti české, Pověsti doby křesťanské, O staré Praze a Ze starobylých proroctví.
Bezpečnost českých hranic na Šumavě zajišťovali již od čtrnáctého století Chodové. Byli to drsní hraničáři, kteří se nebáli obětovat život pro dobro státu. Za jejich služby a odvahu jim panovníci udělovali mnoho různých práv a výsad. Například byli poddáni jen králi a nemuseli plnit robotní povinnosti.
Divadelní hra z roku 1905 je vůbec nejhranější původní českou hrou všech dob. Odehrává se v historickém období před zrušením nevolnictví. Hlavní postavou je mlynář, který je povinen sloužit vrchnosti jako doprovod a svítit jim lucernou, od toho je odvozen název hry.
V knize Já mám nejkrásnější milou jsou dvě historické novely (z časů Jiříka z Poděbrad a z rokoka) patřící k nejčtivějším dílům, které Alois Jirásek napsal. Na čtenáře z nich dýchne idylická atmosféra dávných dob, příběhy jej osloví zralým vypravěčstvím, živými postavami, spádným dějem a půvabnými milostnými motivy.
Ve mlýně, na zámku, v lese i lesním zámečku se setkávají reálné postavy (Mlynář, Hanička, Učitelský mládenec, Klásek ad.) s bytostmi nadpřirozenými (Vodníci, Hejkal, Víly) - a urozený svět (Kněžna, Dvořan) je tu konfrontován s prostými vesničany
Staré pověsti české Aloise Jiráska popisují události z české historie založené na lidové slovesnosti a historických faktech. Kniha vyšla poprvé již v roce 1894 a s výjimkou období protektorátu vychází opakovaně dodnes. V našem vydání s ilustracemi Věnceslava Černého.
Kniha Staré pověsti české patří k nejznámějším převyprávěním našich dějin. Poprvé vyšla v roce 1894 a byla určena především dětem. Od té doby se dočkala dlouhé řady vydání.