Co se stane s charakterem člověka, když se poprvé v životě dostane k moci?
Když její manžel spáchá sebevraždu, zhroutí se Jitce svět. Zůstane sama s osmiletým synem, který se jí vzdaluje, manželovou rodinou, která jí Pavlovu smrt vyčítá, a především s trýznivými otázkami, na něž nedokáže najít odpovědi. Proč to udělal? Můžu za to já? Co teď s námi bude? A jak mám začít znova žít?
Vyspat se do růžova. Bez problémů přejíždět po městě tramvají. Užít si klidnou dovolenou u moře a nestrachovat se, že každý pupínek může znamenat nevyléčitelnou nemoc… Takový život mají „panikáři“ málokdy.
Když se mladým manželům narodí dcera, nemají ponětí o tom, že jim zároveň do rodiny přibyla i malá glosátorka jejich každodenních radostí a strastí. Očima dítěte, které svět kolem sebe komentuje vyspělým vnitřním hlasem, nahlížíme na životy dvou lidí, kteří žijí spolu, a přesto každý sám.
Jak moc známe své blízké?
Žijeme všichni v jednom světě a všichni sníme, doufáme, a pak děláme chyby a stárneme. Tak jako postavy povídek ze sbírky Odraz ode dna, které mají jedno společné: blíží se ke dnu a možná se od něj odrazí, možná ne. Autorčin strohý styl poukazuje na všednost života, ale zároveň je z něj cítit naléhavost.
Pozoruhodná novela mladé autorky zachycuje výsek života bezejmenné hrdinky, mladé holky, pro niž se v patnácti otvírá lákavý svět dospělých, plný zdánlivě neomezených možností. Zprvu citlivá a jaksi popudlivá k životu se snaží probojovat tak trochu zoufalým způsobem k čemukoliv, co připomíná štěstí.
Začínající autorka Alžběta Bublanová napsala soubor povídek Čtyři stěny, v nich dominují obrazy obyčejných osudů ve všedních situacích, které tak často odhalují marnost, bezvýchodnost, úzkost z budoucnosti. Postavy své banální rutiny provázejí dialogy plnými intrik, zástěrek i manipulací, komentáři, jimiž klamou sebe i své blízké.