Queer historie holokaustu, tedy otázka stejnopohlavní touhy obětí holokaustu, zůstávala donedávna bílým místem historického bádání. Důvodem je obecně rozšířená homofobie obětí i pozůstalých, která vedla k tomu, že hlasy těchto lidí byly z archivů z velké části vymazávány.
Poslední ghetto je srozumitelným, poutavým i bolestným čtením o tom, jak vypadal život vězňů v Terezíně. Každodennost, kterou Hájková čtenáři předkládá, nemá podobu sentimentalizující fotografické momentky. Nejedná se o únik z kruté reality života v ghettu do poslední bašty nezkaleného lidství.
Edice dvou rodinných deníků: Jany Lebovič, žid a odbojář skupiny Přehledy žijící v ilegalitě, si vedl deník mezi březnem a srpnem 1944, kdy byl spolu s částí skupiny zatčen. V téže době byla za podporu skupiny deportována do koncentračního tábora také Pavla Hájková, matka Janyho kamaráda Miloše Hájka.