Ve třetí a závěrečné knize svého slavného Pojednání o lidské přirozenosti předkládá Hume veřejnosti morální filosofii. Hume svoji koncepci morálky zaměřuje na pojem morálního charakteru a ctnosti, přičemž přichází se zásadním rozlišením morálních ctností na ctnosti přirozené a uměle vytvořené.
Dialogy o přirozeném náboženství jsou Humeovým nejdůležitějším příspěvkem k filozofii náboženství a jedním z klíčových novověkých textů tohoto oboru. Tématem knihy jsou teze tzv. přirozeného náboženství, které tvoří doplněk principů a pouček „zjeveného“ náboženství.
Druhá kniha Humova slavného filosofického díla Pojednání o lidské přirozenosti, která poprvé vyšla společně s knihou první v roce 1739, předkládá čtenáři Humovu originální teorii vášní a vůle. Hume se v ní soustředí zejména na výklad čtyř nepřímých vášní pýchy, studu, lásky a nenávisti v prožívání vlastního a cizího já (self).
První kniha Humova Pojednání o lidské přirozenosti, jež poprvé vyšla v roce 1739, patří k hlavním dílům západní filosofické literatury. Hume v ní zakládá svou vědu o lidské přirozenosti ve vztahu k lidskému poznání.
Dialogy o přirozeném náboženství jsou Humeovým nejdůležitějším příspěvkem k filozofii náboženství a jedním z klíčových novověkých textů tohoto oboru. Tématem knihy jsou teze tzv. přirozeného náboženství, které tvoří doplněk principů a pouček „zjeveného“ náboženství.