Sotva najdeme jiný kousek země toliko naplněný příběhy. Co kopec či údolí, co zákrut cesty, brod nebo most přes říčku, co samota i ves, to příběh. O zradě a lásce, zbabělosti i odvaze, krutosti a milosrdenství. O zdánlivě všedních věcech i nadpřirozených úkazech. Na každém kroku se otevírá nová stránka knihy osudů.
Zvon ve věži se rozhoupal a od svahu Bázumu se odrážel jeho rozjásaný hlas. Je sedm, za chvíli začne pražit slunce a já jsem sotva ve třetině. Opřel jsem se o kosu a mžoural na věž kostela, za kterou se ukrývalo slunce.
Jak tři zlaté nitky v zeleni nekonečných lesů protíná Šumavu trojice prastarých obchodních cest. Mezi nimi se rozpíná krajina plná horských potoků a řek, modravých jezírek, bobřích hrází i zrádných močálů. Země kopců, jejichž vrcholky se ztrácejí v mracích, země neprostupných pralesů se stromy, které pamatují husitské války.
Tady někde to musí být. Jen kdyby pořád nepršelo. Dobré dvě hodiny jsem se prodíral houštím promočený na kost, než jsem to našel. Hromada kamení, děravý hrnec a pár střepů. A také zbytky usazení hřídele mlýnského kola. Tak tady to bylo. Tady žil ten mlynář, o kterém mi vyprávěl kostelník, co mu zbořili kostel. Ještě najít tu jabloň.
Sychravý podzim roku 2009, venku se sbíralo k dešti a Šumava se chystala co nevidět schoulit pod bílou duchnu. A zas ty nekonečně dlouhé zimní večery, kdy světnici rozvoní šípkový čaj či smola z právě naštípaných borových polen. Anebo jen praská v radiátoru ústředního topení ve dvanáctém patře paneláku.