Předkládaná kniha si neklade za cíl seznámit čtenáře s životopisy habsburských panovníků ani podniknout sondu do fungování císařského dvora. Je zaměřena na české prostředí a částečně i na prostředí moravské, jakkoli její autoři vnímají odlišnosti obou korunních zemí i fakt, že jejich vztah k panovníkovi nebyl v raném novověku vždy shodný.
Dějiny významného šlechtického rodu Valdštejnů v 17. a 18. století nejsou jen dějinami ekonomickými či politickými, ale také dějinami přirozeného světa jedinců, kteří patřili k nejvyšší české aristokracii své doby.
Na aristokratickém rodu Valdštejnů lze pozorovat obecnější tendence vývoje raně novověkých Čech po Bílé hoře.
Období evropských dějin mezi třicetiletou válkou a Francouzskou revolucí se vyznačovalo mimo jiné posílením centrální vlády na úkor samostatnosti jednotlivých regionů. Díky němu se začaly objevovat instituce, které dnes máme spojeny s moderním státem, byť se často jednalo o jejich zárodečnou formu.
Panovnické korunovace v době baroka patřily k nejvýznamnějším slavnostem, které tehdejší Čechy (a částečně i Morava) zažily. Nebyly ale pouhou okrasou ani zbytečným ceremoniálním momentem. Přinášely do českých zemí nové kulturní podněty a během korunovačního pobytu vídeňského dvora také hospodářský prospěch vybraným městům a jednotlivcům.