Podhůří Bílých Karpat, rozlehlé území mezi jejich hřebenem a tokem Olšavy v jihovýchodní části Moravy, nárazníkové pohraniční pásmo mezi Slovenskem (před r. 1918 Horní Uhry) a Moravou, mnoho nadějí na klidný život neskýtalo. A právě sem, do kraje, kde končil chleba a začínalo kamení, půjdeme po tajemných stezkách.
Vydejte se spolu s námi po stopách lidové magie v Bílých Karpatech, nahlédněte do skutečného života žítkovských bohyň, žen, které uměly pomáhat a poskytovat rady tam, kde člověk pro svoji omezenou zkušenost nevěděl, jak dál. Nahlédněte do dnes již zaniklého fenoménu, jehož kořeny sahají do pradávné minulosti.
Je mnoho větších a známějších řek jako je Olšava. Spíš říčka, nežli řeka, ba dokonce potok, jak ji ve své kronice nazval kronikář Kosmas, je dnes stejně zapomenutá jako události, které se v jejím povodí kdysi odehrály. Dlouhou dobu tvořila hranici mezi Moravou a Uhry a navíc podél ní vedla zemská stezka spojující obě země.
Matička, Edison, Nefka, Fera Ondráček a cikánek Daňo tvoří nerozlučnou pětku kamarádů. Díky dalekohledu jednoho z nich jsou první, kdo vidí příjezd nového mladého učitele Petra Mikeše. Pomůžou mu se zavazadly, a dokonce mu zařídí byt.
Jízda králů je obestřena záhadou, tajemstvím. Kdo první vyslal mladičkého krále na pouť věky, aby se každým rokem, vždy znovu a znovu v jediný den v roce zjevil mezi lidmi a odjel do roku příštího, do dalšího desetiletí, století? Jaké poselství veze na svém bílém koni? Je snad předobrazem vlčnovského lidového krále zmizelý velkomoravský král Svatopluk?
Na moravských Kopanicích, v kraji bělokarpatských lesů a horských planin, se protínají siločáry minulosti a budoucnosti. Jen tak si lze vysvětlit, že některé ženy z osady Žítková uměly nahlédnout do dějů, které teprve nastanou. Říkalo se jim bohyně a jejich umění nazvali lidé bohyňováním.
