Jednou jsem jednu z mých minulých knížek zahlédl na opuštěné lavičce v parku. Nikdo se k ní neměl a navíc hustě pršelo. Stál jsem pod deštníkem a pozoroval zkázu mé snahy o čtenářovu přízeň. Písmena se rozmáčela a knížka se poroučela, jako kdyby to byl můj vlastní osud. Pak mi došlo, že se říká: " Do třetice všeho dobrého.