Josef Volf, milovník života a češtiny, o své třetí knížce mikropovídek říká: Cílem bylo potěšení ze psaní, udělat někomu trošičku radost, pohladit dušičku… A to se mu daří. I po sedmdesátce se kolem sebe i na své bohaté vzpomínky dívá klukovskýma očima, poněkud rošťácky, se smyslem pro humor i sebeironii, okouzleně a laskavě.
Hledáte-li knížku, která může pobavit, možná dokonce zapůsobit jako netoxické, naopak zdravé antidepresivum, pak ji držíte v ruce. Autor přiznává, že pokud jde o průšvihy a každodenní groteskní karamboly, sám patří k těm, kterým „se takové věci stát musí“.