Témou knihy Dve tváre lenivosti nie je iba lenivosť v bežnom ponímaní, ale aj v širšom zmysle slova. Ide totiž o vnútorný rozklad, ktorý sa u niekoho prejavuje ako nedbalosť a nečinnosť, zatiaľ čo u iného ako horúčkovitá aktivita či svojvoľné trieštenie pozornosti a vnútornej energie srdca.
Pohled na Kristův kříž by v nás neměl vyvolávat strach, úzkost ani depresi. Kupodivu nepřináší smrt, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale rozhojňuje život. Proto v něm otcové církve viděli „strom života“.
Kateřina Lachmanová – známa česká teologička a psychologička – vo svojej najnovšej knihe Kríž ako strom života upriamuje pohlaď na Kristov kríž ako jadro kresťanskej viery. V čom spočíva jeho sila pre veriaceho človeka? Je iba symbolom umučenia, alebo nádejou, o ktorú sa možno oprieť?
Svatá Terezie z Lisieux (1873–1897) nás učí žít a přimlouvat se s velkou důvěrou, jako děti nebeského Otce, který je mocný a svrchovaný, ale i milosrdný a až marnotratně štědrý: „… všechno, co mám, je tvé“ (Lk 15,31).
Přímluvná modlitba není totéž co prosebná modlitba. Prosit můžeme jak za druhé, tak i jen za sebe a za své potřeby. Prosit za sebe není nic špatného. Písmo nás často vybízí, abychom se obraceli na Boha s dětskou důvěrou ve všech svých potřebách. Na rozdíl od prosby je ale přímluva zaměřena především na druhé a na jejich potřeby.
Existuje dvojí typ duchovní nesvobody, s níž měl i má osobní zkušenost každý obyvatel planety Země. Jedná se o vězení neodpuštění a vězení samospravedlnosti. Jsou to dvě zcela opačné situace. V prvním případě člověku někdo ublížil, a on nedokáže či nechce odpustit; v druhém případě se on sám provinil, a nedokáže poprosit o odpuštění.
Poznáme dva druhy duchovnej neslobody, s ktorými má osobnú skúsenosť azda každý človek: väzenie „neodpustenia“ a väzenie „samospravodlivosti“. V prvom prípade niekto človeku ublížil a on nedokáže povedať „odpúšťam“, v druhom prípade sa previnil on sám a nedokáže poprosiť o odpustenie.
"Naděje je schopnost být dobré mysli v okolnostech, o nichž víme, že jsou zoufalé," napsal G. K. Chesterton. Kniha známé autorky nám přibližuje ctnost křesťanské naděje, která se opírá o víru ve Vzkříšeného; nejde o pouhý optimismus, a už vůbec ne o snahu nasadit si růžové brýle.
Tématem knížky není pouze lenost v klasickém a tradičním pojetí, ale lenost v širším slova smyslu. Mniši by řekli acedie neboli vnitřní rozklad, který se u jednoho projeví nedbalostí a nečinností, u jiného naopak horečnou aktivitou či svévolným tříštěním pozornosti a vnitřní energie srdce.
Existuje dvojí typ duchovní nesvobody, s níž měl i má osobní zkušenost každý obyvatel planety Země. Jedná se o vězení neodpuštění a vězení samospravedlnosti. Jsou to dvě zcela opačné situace. V prvním případě člověku někdo ublížil, a on nedokáže či nechce odpustit; v druhém případě se on sám provinil, a nedokáže poprosit o odpuštění.
Někdy máme pocit, že modlit se za druhé a za svět je ta nejméně efektivní služba, jakou člověk může konat. Ale přímluvná modlitba je duchovní zbraň těžkého kalibru, nikoli nouzová vycpávka volného času těch, kdo nic lepšího dělat neumějí nebo nemohou.
Čtvrté vydání vychází v mimořádném Roce milosrdenství, vyhlášeném papežem Františkem. Jsme zváni, abychom o Božím milosrdenství více rozjímali, protože ono je pramenem radosti a pokoje, ale i touhy nechat se jím proměnit.
Jestvuje dvojaký typ duchovnej neslobody, s ktorou má osobnú skúsenosť snáď každý obyvateľ planéty Zem. Je to „väzenie neodpustenia“ a „väzenie samospravodlivosti“. V prvom prípade niekto človeku ublížil a on nedokáže povedať „odpúšťam“, v druhom prípade sa on sám previnil a nedokáže poprosiť o odpustenie.
„Existuje dvojí typ duchovní nesvobody, s níž měl i má osobní zkušenost každý obyvatel planety Země. Jedná se o vězení neodpuštění a vězení samospravedlnosti. Jsou to dvě zcela opačné situace. V prvním případě někdo člověku ublížil, a on neumí říci odpouštím, v druhém případě se on sám provinil, a nedokáže poprosit o odpuštění.
Niekedy máme pocit, že modliť sa za druhých a za svet je tá najmenej účinná služba, akú môže človek konať. Modlitba príhovoru je však mocná duchovná zbraň, nie iba akási výplň voľného času tých, čo nevedia alebo v danej chvíli nemôžu urobiť nič lepšie.
Niekedy sa nám možno nádej javí ako niečo "proti prírode", niečo neprirodzené pre našu skeptickú mentalitu. Prostredie cirkvi v tomto smere nebýva výnimkou. Život bez nádeje však patrí k pohanskému spôsobu života. Ak sa nám teda nádej vytráca, naše kresťanstvo je neduživé, niečo s ním nie je v poriadku.
Autorku poznajú čitatelia už z prvého slovenského prekladu jej knižky Zamknuté zvnútra. Aj druhá kniha vydaná v slovenčine je vynikajúca, zaujme novým spracovaním a vysvetlením pojmu lenivosť. Autorka ho definuje nielen v tradičnom chápaní, ale aj v rozšírenom význame, ktorým označuje tzv. vnútorný rozklad.
Kniha o dôsledkoch neodpustenia a samospravodlivosti v živote jednotlivca, Cirkvi i národa.
Člověk se vždycky pouští na tenký led, chce-li mluvit o tom, jaký Bůh je a jaký není. „Jsem trochu nesvůj z přednášek s tematikou falešných představ o Bohu, neboť všechny představy o Bohu jsou falešné,“ doznává jeden náš známý autor a z jistého pohledu mu dávám za pravdu.
