Mezinárodní tým historiček a historiků literatury, výtvarného umění, divadla, filmu a hudby v kolektivní monografii sleduje, jakými způsoby umění v meziválečném Československu utvářelo veřejný diskurz. Ve čtyřiceti případových studiích autorky a autoři odhalují nové souvislosti a rozkrývají vztahy mezi uměním a politikou.
Kniha obsahuje příspěvky z 36. ročníku plzeňského sympozia, v jehož rámci pokračovala debata o civilizačních kolapsech a regeneračních procesech. Více než tři desítky vědců zde z různých perspektiv nahlížejí na události, jež v 19.
Monografie zkoumá vztah mezi technologií psaní, genezí textu a poetikou literárního díla. V centru zájmu se ocitá konkurence manuálního a strojového psaní jako dvou základních technologických postupů, jež vstupovaly do významotvorného kontaktu od osmdesátých let 19.
Antologie v jednom svazku zpřístupňuje základní texty, jež napomohly formovat české humanitní vědy. Jako nejdůležitější se jevilo zajistit humanitním vědám institucionální podmínky, otázky teoretické a metodologické nebyly na prvním místě, byť v některých textech byly alespoň implicitně přítomny.
Kniha České dějepisectví v dialogu s Evropou (1890-1914), která se programově pohybuje na pomezí literární a obecné historie, se skládá ze čtyř rozsáhlých kapitol. Všechny mají společného jmenovatele, jímž je emancipace české historiografie a literární historie, jež se od osmdesátých let 19.