Čtvrtá sbírka básní Kristiny Láníkové pracuje s napětím mezi intimitou a odosobněností, láskou a léčením, soukromím a popkulturou, vzpomínkou a medikací, niternou výpovědí a reduktivní textovou koláží, mezi vlastním hlasem a společenskými stereotypy. Podstatnější jsou ale jiné dva póly: lyrika a feminismus.
Milostné básně Kristiny Láníkové (1988) se utvářejí jako shluky slov, těl a vztahů ve volném prostoru. Jejich forma je výsledkem mnohonásobného přeskupování. Identity zde vyvstávají jako dočasné pozice v hejnu a v transparentním prostředí snadno podléhají redukci.
Ve druhé sbírce Kristiny Láníkové (1988) jde, jak píše básník Elsa Aids, o „práci na zpřítomnění přilehlého. Láníková především eviduje věci a slova při tom používá jako odřezky. V nekonečném kolážování světa jako by ji vedlo výtvarné gesto vycvičené obsesí…“ Autorka studuje na AVU v Praze v Ateliéru kresby Jiřího Petrboka.