Aurelius Augustinus (354–430) není jen největším teologickým učitelem západního křesťanství, ale zároveň originálním filosofickým myslitelem, který v mnohém navázal na antické zdroje platonské, stoické a částečně aristotelské a v zajímavé křesťanské syntéze je zprostředkoval středověkému i novověkému myšlení.
Vysoké hodnocení tělesnosti je jedním z nejnápadnějších rysů, které křesťanství vneslo do kultury a myšlení pozdní antiky. Víra v Boha, který se vtělil, měla přitom vliv také na představu o člověku.
Proměny Augustinova pojetí přátelství se ve své nové knize rozhodla sledovat znalkyně jeho díla Lenka Karfíková.
Augustinův raný dialog, v němž se řeší otázka velikosti duše: nejen ve smyslu místních rozměrů, ale také co do jejích obdivuhodných schopností. Autor hledá rovněž odpověď na otázku počtu duší. text doprovází obsáhlý úvod a komentáře filosofky a teoložky Lenky Karfíkové.
Kniha ukazuje fascinaci „platonskými knihami“, na jejichž četbu Augustin vzpomíná ve svých Vyznáních, i jeho postupný odklon od novoplatonských myšlenek pod vlivem křesťanství.
Lenka Karfíková ve své útlé knize sleduje proměny, jimiž prošlo Augustinovo pojetí platónského učení o anamnési. Zabývá se otázkou, zda Augustin počítal se vzpomínkou na minulé vidění duchovních (inteligibilních) předmětů, jež duše zřela před sestupem do těla, anebo chápal tyto předměty jako stále přítomné pro vtělenou duši, případně v jakém smyslu.
Prof. Lenka Karfíková se ve své nové knize obrací k té stránce Origenova díla, která bývá vedle jeho eschatologie, tedy konečného obnovení všech věcí zbavených porušitelné tělesnosti, pokládána za nejspornější: k jeho představám o původu duše a jejím příchodu do pozemského těla.
