Sedmá klavírní sonáta vznikla v roce 1985, tedy v těsné blízkosti filmové opery Věčný Faust a deset let po 6. klavírní sonátě. Podobně jako Fišerova vrcholná díla z šedesátých let je i tato kompozice modální (modus b-h-c-cis-e-f-fis-g, na třech místech rozšířen o tón es).
Pátá klavírní sonáta vznikla v roce 1974. Stylově navazuje na skladby z šedesátých let, v nichž je patrná syntéza Fišerovy vlastní hudební řeči a podnětů nové hudby. S výjimkou závěrečného úseku sonáta užívá výhradně modu b-h-c-cis-f-fis-g, který byl prvně ve zúžené šestitónové podobě použit v roce 1965 v Patnácti listech podle Dürerovy apokalypsy.
Z celkem osmi klavírních sonát ve Fišerově tvorbě patří v pořadí šestá sonáta s podtitulem Fras (staroslovanské označení čerta) k dílům tvůrčího období 70. let. Vznikla v roce 1978, v němž se autor vrací po uměleckých výbojích let šedesátých k tradičnějšímu způsobu hudebního vyjadřování a zápisu.
Osmá klavírní sonáta vznikla v roce 1995 jako jedna z posledních skladeb Luboše Fišera. Je zde patrný příklon k zjednodušení hudebního výrazu. Ostré kontrasty jednotlivých částí jsou znatelně zeslabeny, což vede ke snížení dramatického náboje.
Přední český skladatel Luboš Fišer (1935–1999) je jedním z nejplodnějších autorů české filmové hudby. Se stejnou závažností se však věnoval i vlastní tvorbě, ve které rozvíjel nejmodernější skladatelské postupy a kombinoval je s efektem kontrastů, střihu a velkým dramatickým citem.
Další svazek řady představující dílo Luboše Fišera (1935–1999) obsahuje tři jednověté, zhruba osmiminutové violoncellové sonáty, které jsou ukázkou skladatelova nezaměnitelného kompozičního stylu v jeho vyzrálé podobě let 1975–1985. Všechny tři skladby jsou efektními koncertními kusy s vysoce dramatickým nábojem a typicky „fišerovskou“ expresivitou.