Stoické paradoxy napísal filozof Marcus Tullius Cicero pravdepodobne v prvej polovici roka 46 pred n. l. Autor tu obhajuje šesť etických tvrdení, ktoré sú na prvý pohľad v rozpore s bežným uvažovaním. Z hľadiska etického myslenia stoikov sú však pravdivé. Ukazujú spôsob, ako sa dajú filozofické nyšlienky preniesť do rečníckeho prejavu.
Druhý díl dvousvazkového výboru z rozsáhlé korespondence významného římského státníka, řečníka a filozofa Marka Tullia Cicerona, mj. s Caesarem či M. Antoniem umožňuje poznat atmosféru a poměry římského státu na sklonku republiky (65-43 př. n.l.
Dochovaná korespondence významného římského řečníka, politika, spisovatele, a v neposlední řadě vrcholného stylisty, Marka Tullia Cicerona (106–43 př. n. l.) byla objevena italskými humanisty ve 14.–15. století. Obsahuje téměř 900 dopisů a jako „živá“ korespondence, neurčená primárně pro veřejnost, má nesmírný historický význam.
Marcus Tullius Cicero bývá jednomyslně považován za nejlepšího římského řečníka a mistra latinského jazyka. Mezi jeho nejslavnější řeči patří žaloba hamižného správce Sicílie Gaia Verra (In Verrem, 70 př. n. l.) či vystoupení proti Lucie Sergiu Catilinovi (In Catilinam, 63 př. n. l.) nebo Marcu Antoniovi (Philippicae, 44-43 př. n. l.).
Politik a svetoznámy rečník pútavo a zrozumiteľne vykladá základy filozofie. Väčšmi než o taje všehomíra sa zaujíma o vnútro ľudskej duše, skúma strach, nesmrteľnosť, lásku i vášeň, hľadá a nachádza ideál v emočnej vyrovnanosti.
Marcus Tullius Cicero (106 – 43 př. n. l.) je jednou z nejznámějších postav starořímských dějin. Byl to nejen významný státník a právník, ale i slavný řečník, ten nejslavnější, a známý spisovatel. Jeho rozsáhlé literární dílo obsahuje politické a soudní řeči, filozofické a rétorické spisy a bezpočet dopisů.