Kniha Martina Charváta předkládá čtenáři mediálně archeologickou sondu do období mezi lety 1870-1930, kdy populární i technologické imaginárno byly prostoupeny fantazmatickými úvahami o možnostech vidění do dálky. Předpokladem bylo simultánní modulování obrazu a oka, tedy vzájemná kooptace techniky člověkem a člověka technikou.
Čtvrtý svazek edice Rozhraní se věnuje vztahům fotografie a elektřiny v 19.století.
Předložená kniha se snaží tuzemskému čtenáři v základních konturách a na hlavních uzlových bodech představit myšlení čelního finského teoretika médií Jussiho Parikky. Parikka je proponentem tzv.
Monografie se zabývá medialitou díla Karla Teigeho a Vítězslava Nezvala, dvou vůdčích postav českého poetismu, z pohledu filozofie médií. V duchu uvažování Marshalla McLuhana, o které se Martin Charvát opírá, nejsou pro něj média neutrální prostředník, nýbrž způsob vidění a pociťování, který determinuje lidskou zkušenost.
Cílem předložené monografie je uvedení do díla Michela Foucaulta a Gillesa Deleuze, zejména co se týče jejich uvažování o povaze vztahu jedince a společnosti. Toto vymezení slouží jako širší rámec pro následné vyznačení specifického pojetí etiky tak, jak se promítá ve Foucaultově „hermeneutice subjektu“ a v Deleuzově „etologii“.
Kniha O nových médiích, modularitě a simulaci je nesena analýzou vztahu mezi člověkem a moderní technologií, přičemž důvod pro zaměření se na počítačové médium je ve své podstatě jednoduchý: počítač determinuje nové formy zkušenosti (simulace, virtuální realita), pro něž je zásadní princip modularity.
Filosofii Gillesa Deleuze můžeme charakterizovat jako specifickou ontologii založenou na myšlence čisté diference, která je principem reálné zkušenosti. Proto můžeme o Deleuzovi hovořit jako o zastánci tzv. „transcendentálního empirismu”, fundovaném na Deleuzem vypracované koncepci znaku a sémiotiky.