Manifest je tak trochu žánrem minulosti. Dnes si sotva zvládáme všímat překotných událostí, jsme permanentně něčím překvapováni a žijeme v únavě ze zklamání. Strategická rozjímání, rozvrhy a předpisy věcí budoucích vypadají utopicky už jen v tom, že by je někdo vymyslel, natož realizoval.
Společenská dynamika pražského jara byla mnohem vrstevnatější a otevřenější než pařížský květen 1968 nebo než listopadové události roku 1989. Kniha se zaměřuje na opomíjené dimenze pražského jara, které na něj vrhají jiné světlo a přinášejí jiný pohled než ten, s nímž se běžně setkáváme v polistopadových českých a slovenských pracích.
Kniha analyzuje tendence a jevy, jež charakterizují dobu společenských změn po roce 1989. Michael Hauser v návaznosti na Gramsciho a Badiouovy teorie označuje toto období jako interregnum a předkládá svou vlastní komplexní teorii. Pro první období interregna byl typický neoliberalismus a postmodernismus, tyto dominanty se však postupně rozpadají.
„Současnou celkovou krizi lze chápat jako nasvícení kapitalismu. Nejsou obrysy, které při tom zahlédneme, obrysy zombie?
Jsme stále v postmoderní situaci?