Čtvrtá prozaická kniha historičky umění Mileny Slavické navazuje na její první dvě knížky (Povídky jamrtálské a Hagibor) a tvoří s nimi trilogii. Jde o knihy vzájemně propojené, které mají téměř stejné literární hrdiny (ve smyslu jejich základního charakteru) a hlavní postavy mají stejná jména. Všechny tři knihy vypovídají o přibližně stejné době.
Milena Slavická se ve své třetí prozaické knize (po Povídkách jamrtálských a Hagiboru) rozhodla v sedmi povídkách pohlédnout na témata slavných románů mužských autorů s hlavními mužskými hrdiny jakoby z boku, pohledem vedlejších, „nevýznamných“ ženských postav. A tak tytéž problémy můžeme sledovat „neprivilegovanýma“ očima.
Autorka ve své druhé prozaické knize vypráví příběh mladé fotografky Hany, která na počátku sedmdesátých let v panice před hrozbou ústrků ze strany režimu uteče pomocí fingovaného sňatku do Londýna, kde v naprostém osamění prožívá krušné začátky emigrace, zradu partnera a odtrženost od dítěte, které zanechala v péči své matky v Praze.
Prozaická prvotina známé historičky a teoretičky umění Mileny Slavické vrací čtenáře do předlistopadové skutečnosti druhé poloviny dvacátého století a s odkazem na Nerudovy Povídky malostranské před ním vyvolává neveselý svět „ponížených a vyvržených“.