Ten, kdo píše, přechází po provaze, jehož oba konce svírá nicota. Tato maxima charakterizuje autorské gesto, které Miroslav Olšovský rozvíjí ve své nové knize. Je to zvláštní, hraniční počin na pomezí prózy, poezie i konceptuálního psaní. Kniha je věnována Praze, ale nejedná se o místopis nebo nostalgickou vzpomínku.
Moderní literatura spočívá na decentralizovaném psaní a nehierarchickém prezentování v původní nerozlišitelnosti událostí. Moderní literatura nezakládá dílo, ale proces psaní, který dílo rozkládá. Psaní je anarchie a pokračuje jako evidence toho, co chce být řečí sděleno, jako jisté setrvání sdělení v čase.
Sbírka básní. Nepíšeme, nežijeme, ba ani neumíráme podle abecedy. Naše promluva je roztrhaná. I my jsme fragmentární… Miroslav Olšovský (1970) hledá možnosti, tj. jazyk – kterým lze v této situaci vypovídat. Jak vypovědět to, co není úplné, i to, co téměř není. Zároveň zkoumá, co pro nás – v této situaci – znamená psát a pojmenovávat.
Rozšířené a přepracované vydání básnického debutu Miroslava Olšovského, jenž vyšel jako výbor roku 2006 pod názvem Záznamy prázdnot. Nový soubor přináší dalších čtyřiačtyřicet dosud knižně nepublikovaných básní, a je tedy návratem k původnímu (autorskému) konceptuálnímu rozvrhu.
Druhý sbírka civilní poesie, letristická, prostá. Podle typografické osnovy autorovy doprovodil xerografiemi autor.