Máme za to, že musíme hledat smysl, naději a útěchu a překonávat tak marnost. Co když se ale ukáže, že nejradikálnější marnost vzniká následkem přehnaných nároků na smysl nebo že smysl může být hluboký pouze ve vztahu k překonávané marnosti? Neměli bychom marnost naopak vyhledávat?
Co to znamená, když řekneme, že hudba má tělo? A dále že je toto tělo nějakým způsobem tvůrčí?