Pátý díl řady Větroplavba se pět noří do nejstarší historie létání v českých zemích a zabývá je kategoriemi lidí, které autor označuje za zájemce, příznivce, znalce, propagátory či popularizátoři a vědce. Zájemci představují v podstatě neznámou skupinu osob s pozitivním vztahem k problematice létání.
Ve čtvrté části Větroplavby se autor zaměřuje na období po roce 1878. Klíčovým okamžikem v historii balonových letů v českých zemích se stal rok 1891. Tehdy se v Praze konala velká Zemská jubilejní výstava. Do jejího zábavního programu patřil upoutaný balon, který provozoval výše zmíněný Maximilian Wolff.
Ve třetí části Větroplavby se autor pokouší zachytit snahy o dosažení plné řiditelnosti balonů tak, aby tato letadla lehčí než vzduch mohla být používána jako dopravní, případně jako bojový prostředek. České země v průběhu 19.
Druhé pokrčování práce Větroplavba popisuje balonové létání v českých zemích po prvních vzletech člověka v balonu v Praze (Blanchard v roce 1790 a 1791), popsaných v první části Větroplavby, až do roku 1890. V roce 1891 se v Praze konala Zemská jubilejní výstava, na níž s velkým úspěchem vzlétali francouzští vzduchoplavci Louis Godard a Edouard Surcouf.
Práce zachycuje nejstarší historii létání v českých zemích až do vypuknutí I. světové války. Věnuje se vzniku letecké myšlenky v Sumeru a jejím cestám do Evropy, dále naivním pokusům o napodobení ptačího letu a nejstarší historii balonového létání na konci 18. století.
