Jedlan, Marr, Kataj, Kajem – to nejsou jména chlapců z klubu, který se inspiroval u Rychlých šípů. To jsou přezdívky Chodců zeleně: Jana Řezáče, Josefa Proška, Jaroslava Rychlého a Miloše Hájka. Jde o jednu z méně známých a literárněhistoricky dosud pomíjených básnických skupin, které fungovaly ilegálně v Praze za druhé světové války a těsně po ní.
Tato kniha je postavená trochu jako polemika. Horor v české literatuře si totiž nikdy nevystačil jen s žánrem prózy a časovým rámcem konec 18. a počátek 21. století, jak se traduje a jak o tom svědčí řada knižních publikací.
Básník a filozof Eugen Brikcius vzpomíná na své kamarády a přátele: historiky umění a filozofy, malíře a sochaře, básníky a esejisty. Kniha skládá jedinečný portrét české kultury, hlavně poezie a filozofie, od 60. let minulého století po dnešek.
Nesmysl provází člověka odjakživa. V životě, v kultuře, ve společnosti, v politice. V literatuře, zejména v poezii, ať té domácí, nebo překladové, má velmi pěknou a bohatou tradici, kterou není na škodu čas od času připomenout. V novém výboru, s novými ilustracemi. Třeba pro srovnání s výbory staršími, jako Nonsens (1997) nebo Ostrov, kde rostou housle (1987).
Nakladatelství Meander vydává experimentální knihu Dnes dítě. Co den, to jedna věta dítěte. Dítě je čisté jak lilie a upřímné a pravdivé. Poví Vám toho o světě víc než noviny, televize, internet. Škoda každé chvíle, kterou sedí u počítače, tabletu, iphonu – a ne s Vámi, rodiči.
