Když autor pobýval v Alžíru, kde se chystal k vydání jeho román Největší lekce dona Quijota, napsal tam Alžírské arabesky. Nápaditě i zábavně v nich krouží na pomezí cestopisné reportáže, autofikce a beletrie, inspiraci našel také v orálním vypravěčství. K rozhovorům s tamními obyvateli přidává i mikropovídky a črty, písňové texty či úryvky z knih.
Kniha je mozaikou zarámovanou jednou lokací a jedním stoletím. V krátkých kapitolách vedle objektivních dějin stojí osudy tamních rodin, jedinců i žijících pamětníků. Páteř tvoří trefné citace z dobových novin i literatury. Spolu s návratnými motivy a odkazy jde o kompozičně i myšlenkově sevřené dílo okořeněné autorovým vtipem, břitkostí či poetikou.
Největší lekce dona Quijota s podtitulem Důmyslný derviš Sidi Hamet Ibn Enheli a voják Saavedra je trochu jako koláž, kde se historie setkává s mýty a příběhy již napsanými, přičemž středem zcela přirozeně prostupuje příběh nový, poutavý a s řadou aktuálních přesahů.
Projekt Gilgameš se s nadsázkou, nikoli však nevážně, dotýká smyslu vyprávění příběhů, lidského života i odvěké touhy po nesmrtelnosti. Žánr sci-fi se tu protíná s historickým, bájným vyprávěním. Hlavním hrdinou je převozník Uršanábi, lodivod z pradávného eposu, obdařený nesmrtelností namísto krále Gilgameše.
Kniha s námi v šesti povídkách prosycených jemným humorem postupně stoupá ze stok Istanbulu a staropražského podzemí, přes přízemí brazilské džungle, uliček New Orleansu či harému damašského paši až do nadhledu Jizerských hor i australského pohoří Stirling Range.