Viktor Kraus svým životem proplouval jako Král světa na pomyslné přídi toho slavného apokalyptického parníku. Měl pocit, že může všechno. A když všechno, tak skutečně všechno. Jenže velké možnosti sebou také nesou paranoiu, že ho někdo sleduje. Snad proto, že měl hodně peněz. Snad kvůli nečistému svědomí.
Všechny to aspoň jednou za život zažily. Nepříjemné setkání s vlčicí. Může se vyklubat z šéfky i z dobré kamarádky. I z žen ve vlastní rodině. Julie o tom ví své. Ženy v její rodině si po celé generace předávaly velmi těžké břímě. Trpěly, ale nevěděly proč. Nebo si to nechtěly připustit. Všechno zakopávaly pod koberec.
Román Bumerang velmi otevřeně popisuje různé formy násilí ve vztazích. A násilí, to nejsou jen facky nebo nadávky. Čím bližší vztah k někomu máte, tím pravděpodobněji se vám může stát, že neuhlídáte tu pomyslnou hranici, přes kterou by už neměl jet vlak.
Jolana se nikdy nebála pojmenovat věci pravým jménem. Na jednu stranu to mělo své výhody, ale také nevýhody. Protože všichni v jejím okolí věděli, na čem jsou, ale ten, se kterým žila, se nakonec ukázal být někým úplně jiným. Člověk až po letech zjistí, vedle koho to vlastně utrácí čas.
Rakovina vás nezmění. Pořád to budete vy. I po uzdravení. Ta nemoc vám hodně vezme. Ale taky něco dá. Například vás naučí vážit si maličkostí a okamžiků. Protože okamžiky jsou to jediné, co vám skutečně patří. Přesně to se blogerce Tereze Schillerové podařilo zachytit v období, které pacienti nazývají remise. Že to bude klišé?
Otevřená, upřímná a schopná nemilosrdně pojmenovat všechny stavy, které provázejí léčbu rakoviny. Právě taková je zpověď blogerky Terezy Schillerové, která po celý rok na svém blogu zaznamenávala své zážitky z boje s touto nemocí.