Náhodný výběr mansijského mýtu, který vykazoval určité podobnosti s mýty jiných národů, mne přivedl na stopu prastarého příbuzenství. Linie, která propojuje staré i současné populace velmi vzdálených míst, která leží na různých kontinentech, přes něž jsme schopni sledovat nejen stopy našeho mýtu, ale také stopy příbuzenských vazeb.
Tomáš Boukal navštěvoval přes dvacet let Západní Sibiř a Ural, prostor obývaný málopočetným etnikem lovců a rybářů - Mansů. Za tu dobu se v těchto místech odehrála řada změn, které vedly až téměř k zániku některých společenství. Rodová území původního obyvatelstva byla výrazně zasažena těžbou dřeva či přítomností trestaneckých kolonií.
Přízračná sibiřská tajga, nekonečné bažiny, zapomenuté trestanecké osady. Prostředí, ve kterém se osamělý český etnograf cítí méně sám. Hledá poslední příslušníky místních domorodých skupin, kteří zde živoří na hranici jejich zanikajícího světa. Celý kraj ale zahaluje závoj strachu. Mizí v něm mladé dívky. A není nikdo, kdo by je hledal.
Kniha Cesta lesem je pokusem o sblížení dvou odlišných přístupů k psaní v rámci sociální a kulturní antropologie. Nahlíží na skupinu původních obyvatel Sibiře - Manse z různé perspektivy. V práci je použit, do jisté míry, experimentální přístup k etnografickému psaní. Umístěny jsou vedle sebe dva texty, které plynou paralelně.
"Kolem nás je jen zšeřelá zimní tajga. Před námi sotva viditelná stezka, občas značená záseky. Valer, komizirjánský lovec, prošlapává cestu. Já na lyžích podšitých kožešinou, se ho snažím neztratit z dohledu. Několik kilometrů za námi zůstal sněžný skútr, nepodařilo se nám ho znovu nastartovat...