Robustní román literárního čaroděje oživuje otázky, jež si v různých obměnách kladou lidé již odedávna: Kolik ještě bude prolito slz a krve, než se přestaneme mrzačit a zabíjet? Naučíme se vůbec někdy čelit svým zvrhlým pudům? Kdy překročíme evoluční práh? Osvobodí nás technologie od bídy a nevědomosti?
Petr Kratochvíl a Jan Beneš jdou do hospody. Letecké dny ducha! Cesta za pivem. Průnik hořkosti. Svlažit čípek. Encyklopedismus… Hrmoznalectví…“ Obšírný hospodský dialog mezi dvě přáteli, Václavem Kahudou a Emilem Haklem, na téma společnosti, politiky a sexu.
Děj fantaskní prózy je zasazen do blízké budoucnosti (konec 21. století). Lidská civilizace tehdy prošla (před více jak čtyřiceti lety), časy hlubokých systémových krizí, společenského chaosu, pandemií a lokálních válek. Lidé, ti kteří přežili, museli přehodnotit většinu dosavadních zvyků, samozřejmých daností a dosavadních způsobů existence.
Houština je rozsáhlým autobiografickým románem. Svou otevřeností i hloubkou výpovědi, drsnými i něžnými pasážemi, strhujícími příběhy i zádumčivostí, čistotou i sytostí líčených osudů věčného samotáře i svým bravurně zvládnutým jazykem překvapí i ty, kteří se považují za znalce tohoto bezmála kultovního autora.
Kdo má rád Kahudu, má ho rád pro jeho skvělé vypravěčství, pro jeho obrazutvornost a humor, pro jeho rochnění v textu o životě a všem, co k němu patří. Další povídková kniha v kompaktní sérii druhých vydání.
Druhé vydání druhé knihy Václava Kahudy. Milión obrazů, milión příběhů miliónu lidí. Noc ve městě. Město v noci. Milión lidí, milión hvězd. V ulicích, v domech, v norách, v pokojích, v dutinách, na střechách, ve sklepích, v kanálech, v kostelích, ve vlacích, v tramvaji, v hrobech, v postelích, v hospodách, na šibenici, na lodi.
Koncem devadesátých let vstoupil do české literatury autor, jehož styl je naprosto jedinečný - Václav Kahuda (narozen 1965 v Praze). V relativně krátkém čase vychrlil řadu knih, z nichž každá představovala velkou čtenářskou událost.
Příběh o baziliškovi je vlastně takový usměvavý hněv mířící až někam k těm padesátým letům, protože já jsem tehdy na Hradě, kde jsem pracoval, potkával takové ty staré kádry, které tam odložili. A to, co z nich šlo, to byla Heydrichova nutella z roku Nebreč.
