Monumentální románová freska, pevně zakotvená na polském venkově, je literární vzpomínkou na dramatické dětství v dramatické době. Autor očima dorůstajícího chlapce vykresluje život na polském venkově za války, ale i pozdější časy v sevření stalinismu a reálného socialismu.
V chatovej osade na brehu priehradného jazera sa stretnú dvaja neznámi ľudia pri jesennom večernom lúskaní fazule. Jeden z nich zostáva po celý čas trpezlivým poslucháčom, kým druhý rozpráva o svojom bohatom, komplikovanom živote od krutých vojnových čias, cez biedu drsných povojnových rokov, cez rozličné zamestnania doma aj v cudzine až po súčasnosť.
V románovom obraze autor použil metaforu postupného rozširovania ľudského obzoru – od úzkeho rodinného kruhu, cez spoznávanie najbližších i čoraz vzdialenejších susedov a odhaľovanie ich osudov, po čoraz širšie chápanie spoločenských súvislostí a úskalí súčasného sveta.