Šestá básnická sbírka Zdeňka Volfa zaujme nezvyklou mírou autenticity, texty, jejichž „síla spočívá ve skutečné osobní výpovědi, namnoze až zpovědi, která s sebou přináší nezvyklou otevřenost“ (Petr Hruška). Volf se projevuje jako dědic transcendentální expresivity autorů typu Vladimíra Holana, Bohuslava Reynka či Jakuba Demla.
