Dnes je komisař znepokojen. Kdo ví, jestli by mu nebylo milejší, kdyby se v pravou chvíli Maigret nesklonil a neztlumil tak ten úder? Jak u čerta tenhle začátečník mohl odhalit všechno to, co odhalil?
Vždycky má smysl bojovat!
Vězela jen ve svém příběhu a vnímala, že se za něj stydí a nemá chuť ho někomu vyprávět.“ Bude ženská v mém věku ještě někoho zajímat?
Škola hrou a taky základ života. Ale i expert by užasl, jak se učí tady… Když se usedlý učitýlek Philip Swallow z univerzity v anglické Papridgi ocitne na semestrálním pobytu v kalifornské Euforii a na jeho židli výměnou přistane zámořské pedagogické eso Morris Zapp, je o zábavu postaráno.
Když tam těch mrtvých bylo tolik, kdo by se s nimi počítal… Spor o nástupnictví vehnal Anglii do občanské války, a tak léta Páně 1138 prolilo krev i město Shrewsbury.
„Mysl byla černá jako tabule. Chlast byl mazací houba.“ Uběhlo čtyřicet let a z osvíceného syna Torranceových je zralý muž, jenž propadl stejné závislosti, která kdysi doháněla do zuřivé nepříčetnosti jeho otce Jacka. Dan se lahve držet nechce, a tak se pokusí začít znovu na zapadlém maloměstě daleko od všech neřestí.
Co když ze světa zmizí smrt?
Zpátky na Kirrin! Julián, Dick, George, Anna a pes Tim tráví další prázdniny na svém ostrově. Jedné noci zachytí záhadné světelné signály přicházející z neznámé lodě. Zdá se, že narazili na nebezpečnou pašeráckou bandu!
„Někdy je těžší přijmout něco, oč jsme neusilovali a po čem jsme ani trochu netoužili nežli dojít k vysněným metám. Poněvadž možná o to větší cítíme napětí a nejistotu, zda dostojíme závazkům, které do nás vkládají jiní.
„Zapadne-li slunce, uvidíme měsíc.“ Linnet Ridgewayová má vše, co si může žena přát. Je mladá a půvabná, zámožná, slavná a také zvyklá dostat vždy to, po čem touží.
Buď lže jeden, nebo všichni. Někdo ví, kde se ten pachatel skrývá… Takhle by mohl znít závěr vyply´vající z vy´povědí osmi svědků prapodivného přepadení, které provedlo „to pako s pistolí“, přestože vlastně nic drsného neplánovalo...
„A co se dělo pak?“ „Něco úžasného!
ROMÁNOVÁ KRONIKA ZTRACENÉHO MĚSTA, LÉTA 1894-1921 Podtitul knihy lapidárně shrnuje příběh o někdejší pastevecké vesnici, která vystavěla svůj rozkvět na těžbě uhlí, aby o století později zašla na úbytě – také kvůli těžbě uhlí. Dnes už z výstavních budov a vznosné katedrály nezbylo nic. Jen šikmý kostel, který strmě a varovně ční do pusté krajiny.
„Vrána necítí strach. Vrána necítí radost.“ Dvanáctiletá Bára si na prahu puberty připadá osamělá, jenže ne tak jako její dospívající vrstevníci běžně čelící nepochopení. Ona vážně sama je.
Ztrácíme vnější krajinu. Znamená to, že se něco děje i s krajinou vnitřní… Ne nadarmo se říká, že o nitru člověka nejvíc vypovídá pohled z okna jeho pokoje. A v tomto směru nejsou naše vyhlídky zrovna lichotivé – letitý nezájem o krajinu domova mnohde vyústil ve zjevnou degradaci jejího ducha.
Tajemná hrozba z minulosti se naplňuje!