Autoři této knížky, Zdena Bratršovská a František Hrdlička, mají za sebou řadu úspěšných prozaických, básnických i publicistických titulů, z nichž mnohé vyšly v několika vydáních. Jejich literární spolupráce trvá bezmála čtyřicet let.
Povinná četba pro všechny, kteří si aspoň někdy v kanceláři, na dovolené s rodinou, během nakupování, u jídla, po požití drog, nebo po sexu pomysleli: “A to je jako všechno?” Co myslíte, je to, co žijeme ještě život?
Tato, již druhá autorova humorná kniha by neměla být oslavou alkoholismu, ale výpovědí o soužití člověka s démonem, zvaným alkohol. Psát o alkoholu není nic nového. Nejvíc mě zaujala kniha Dějiny alkoholismu. Tam je to myslím všechno tak, jak alkoholismus vypadá ve všech svých podobách.
Patnáctá sbírka poezie Alenky Vávrové, františkolázeňské patriotky s ilustracemi Jiřího Slívy, obsahuje křehkou, ale zároveň vtipnou poezii.
Majitel velkého zbrojařského koncernu Ed Ted Warax přemýšlí v hektickém centru finanční čtvrti megapole o podobách moderní války. Skupina nelegálních přistěhovalců se v poušti dostává k pohraniční zdi. Mladý muž pohybující se v nejvyšších kruzích politiky a médií se snaží zachránit svou kariéru.
Autorka knihy, Olga Housková (1919–2015) strávila život mezi knihami a fotografiemi, v prostředí kulturních osobností, k nimž patřili její rodiče Staša a Rudolf Jílovští. Měla blízký vztah se svou sestrou dvojčetem –a právě Staše Fleischmannové-Jílovské je tato kniha věnována k jejím stým narozeninám.
Deník doktora z Mrnic je černým humorem špikovaná a hluboce prožitá sonda do svérázu českého venkova. Její vypravěč, pábitel, hráč na dudy, lékař a filozof, je zasvěcený kritik malosti, kterou sám pomáhá léčit. Před očima se nám rodí skutečný Přítel člověka. Vtipný, upřímný glosátor postkomunistické přítomnosti, jak ji beze studu žijeme.
Kniha Evy Kantůrkové nelze rozhodně zařadit mezi prvoplánové prózy, které dnes tak často nacházíme na knihkupeckých pultech.
Povídky Hany Blahové vnášejí do současné české prózy tón, kterého je v ní jako šafránu - vlídný humor. Přitom mají i svůj rozměr vážný - jsou to vesměs morality, které pojmenovávají věci, nad nimiž je dobré se zamyslet. Činí tak způsobem blízkým nejširším vrstvám čtenářů.
Měsíční povídky, respektive mikropovídky, které autor píše od roku 1994, dosud vyšly v pěti knižních výborech. Nyní vychází šestý. Šachty, ženy, hospody, poesie pro každý den. A když je toho Severu příliš, šup do Brna, na Žižkov nebo rovnou do Transplutonie.
Taky se pokaždé zdráháte volat domů, a přesto chcete v očích rodičů zůstat dobrým dítětem? To už dnes snadno dokážete. Chcete zazářit na seznamce, aniž byste kdy museli napsat jediné slovo?
Když jsme se Zdeňkem Potužilem promýšleli skladbu jeho knihy Život je krátký jak prásknutí bičem, snažili jsme se, aby obsahovala texty nejrůznějších žánrů: soupisy jeho prácí pro divadlo i televizi, pohledy divadelních vědců a kritiků na jeho režijní dílo, vzpomínky Zdeňkových přátel i jeho memoárové, beletristické a publicistické texty vlastní.
Básnické texty Prokopa Voskovce, synovce Jiřího Voskovce, měly v časech svého vzniku jen málo šancí ke svému zveřejnění. Za minulého režimu je cenzura ocejchovávala a vytěsňovala jako „surrealistické“, později byly zakázány coby dílo chartisty a nakonec emigranta.
Všichni toužíme po rodině jako láskyplném prostředí, jako nejčistším místě k žití. Je to prostor, kde jsme naprosto bezbranní a zranitelní. Je to ovšem taky místo, kde i my můžeme svým blízkým nejvíce ublížit. Co je vlastně rodoklam?
Autor zcestoval skoro celou zeměkouli a ze svých bohatých zážitků čerpal také při psaní této knihy Miláček osudu. I tam, kde to bude znít neuvěřitelně, stojí za příběhem skutečná událost. Píše se rok 1986 a Martin ví, že riskuje život. Hnán touhou po svobodě přechází československou hranici a emigruje.
Desátá kniha českého básníka, esejisty, výtvarníka, fotografa, designéra a typografa, má podtitul Básně k obrazům, a taková také je. Plná barevných reprodukcí a pastelových slov.
Ernest Hemingway prohlásil, že literatura je ke spisovateli stejně nemilosrdná jako k toreadorům korida. Obrazně se to dá říci o životě jako takovém. S přibývajícím věkem člověk ztrácí na rychlosti a ani reflexy nejsou už hbité, jako dřív. Rohy útočícího býka jsou ovšem stále stejně ostré.
Očarovaný les je posvátným prostorem, jakousi říší stínů, v níž žijí podivné mytologické bytosti, až příliš podobné lidem. Stejně tak lesní bytosti a přízraky prožívají příběhy překvapivě podobné lidským. To proto, že Očarovaný les má své vlastní nevědomí, opět tak podobné lidskému podvědomí.
