Kniha mapuje hlavní směry řecké filosofie (epikureismus, skepticismus, stoicismus atd.) po smrti Alexandra Velikého do konce Římské republiky.
Adorno, který vystupoval proti výkladovým systémům, zde podává v podstatě úplný a originální estetický systém.
Ve svém posledním díle, jehož knižní podoba vyšla až z pozůstalosti, se Hannah Arendtová věnuje základním, na sebe nepřevoditelným dimenzím lidské mysli či ducha: myšlení, chtění a souzení.
Kolektivní monografie se systematicky věnuje hlavním hermeneutickým i filosofickým problémům Platónova dialogu Euthyfrón. Autoři se soustředí zejména na tři témata: za prvé na roli obou jeho mluvčích, za druhé na filosofický problém zbožnosti a za třetí na otázku, zda lze v dialogu nalézt rozvinutou teorii idejí.
Úvahy o polské vládě (1771) jsou posledním Rousseauovým politickým dílem, vznikly v době, kdy se Rousseau po mnohých peripetiích vrátil v červnu 1770 do Paříže a věnoval se psaní biografických děl, která podle autorova přání vyšla až po jeho smrti. Impulsem pro vznik Úvah byla žádost vzbouřených polských konfederátů o sepsání reformy polské ústavy.
Metafyzická rozprava byla sepsána v zimě 16851686, kdy Leibniz sloužil již desátým rokem u hannoverského dvoru, nejprve jako knihovník a pak také jako osobní poradce lankraběte Ernsta Augusta.
V buddhistickém myšlení měla kauzalita vždy mimořádně důležitý soteriologický význam. S velmi specifickým a sofistikovaným konceptem kauzality přišel indický buddhistický mnich Nágárdžuna (asi 2. 3. stol. n. l.), jeden z vůbec nejdůležitějších a nejvlivnějších filosofů v celé Asii.
Autorka zasazuje Filónův život a jeho intelektuální činnost do historických souvislostí na přelomu epoch (Filón byl současníkem Ježíšovým), všímá si jeho závislosti na dobovém řeckém filosofickém myšlení na jedné straně, a pokusů vyrovnávat se v tomto kontextu s vlastní náboženskou tradicí na straně druhé.
Vychovatel je spis o třech knihách věnovaný začátečníkům v křesťanské víře z řad bohatých alexandrijských Řeků. Jeho cílem je připravitposluchače, kteří se nechali oslovit křesťanskou zvěstí,k tomu,aby mohli vstoupit hlouběji do poznání Boha.
Dějiny filosofie od Newtona po Rousseaua (Locke, Leibniz, Berkeley, Wolff, Lessing, Hume a další).
Heideggerova studie, jejíž provokativní titul již na první pohled upoutává čtenářskou pozornost, si klade za úkol vyložit Nietzscheho myšlení jako geniální dovršení dějin evropské metafysiky.
Prvořadý literární historik Giulio Ferroni (* 1943) se Machiavellimu věnuje již od počátku sedmdesátých let, kdy publikoval monografii o motivu životního zvratu a střetu s osudem v Machiavelliho divadelních hrách. Po třiceti letech promýšlení pak své úvahy k Machiavellimu shrnul v útlé, ale obsažné knize Machiavelli aneb o jistotě z roku 2003.
Traktát o naději (STh II-II, q. 1722) se nachází na začátku Secunda secundae mezi traktátem o víře a traktátem o lásce. Tomáš v něm nejprve probírá podstatu ctnosti naděje a její vztah k ostatním teologickým ctnostem. Poté se zaměřuje na subjekt naděje, a to nejen na konkrétní duševní sílu, kterou naděje formuje, ale také na typ lidí, kteří mohou naději mít.
Marsilio Ficino (14331499) je znám především jako významný překladatel a komentátor Platóna a novoplatoniků. Platónská filosofie však u něj nestála osamocena, ale měla tvořit podpůrný pilíř křesťanství, formujíc tak spolu s ním křesťanský platonismus.
Autorka interpretuje Hegelovu Fenomenologii ducha jako popis cesty, na níž vědomí na každé zastávce formuluje konkrétní model světa. V jednotlivých modelech se kříží deskripce i normativní nárok: modely slouží porozumění situace, v níž vědomí aktuálně žije, ale zároveň jsou i výrazem toho, v jakém světě vědomí chce žít.
Korespondence s významným religionistou, filosofem Gerhardem (Gershomem) Scholemem začíná v době, kdy Hannah Arendtová zápasí ve francouzském exilu o holou existenci. Spojovacím článkem mezi nimi je osud Scholemova přítele Waltera Benjamina, s nímž se Arendtová seznámila v emigraci v Paříži a který jí před jejím odjezdem do USA svěřil své rukopisy.
Východiskem Lévinasova myšlení je Husserlova fenomenologie a Heideggerova ontologie, s nimiž vede polemnický dialog. Kriticky se staví proti chápání dějin, společnosti a člověka jako celku či totality, které hledisko nekonečnosti dává do pozadí.
Výsledky Nietzschova pozdního myšlení byly více než sto let čteny, vykládány a citovány jako nedokončené systematické dílo s titulem Vůle k moci, které bylo často pokládáno za jeho dílo stěžejní. Šlo o kompilaci z pozůstalosti, kterou připravili Peter Gast (Heinrich Köselitz) a autorova sestra.
Kritika čistého rozumu (1781) je základním spisem moderní filosofie. Kant v ní zkoumá možnosti poznání v matematice, přírodních vědách a metafyzice jakožto disciplínách, jejichž věty se neopírají o zkušenost.