Ve spisu Proti Kelsovi reaguje Órigenés na kritiku křesťanství z pera platónského filosofa působícího v polovině 2. stol. po Kr., který v šíření nové víry rozeznal reálné ohrožení dosavadního kulturního a náboženského řádu.
Plútarchos zasadil svůj spis O Sókratově daimoniužánrově na pomezí historické novely a filosofického dialogu, do rámce skutečných událostí konce roku 378 př. Kr. v Thébách, kdy místní demokraté spolu se skupinou exulantů svrhli oligarchy vládnoucí krvavě a krutě pod ochranou spartské posádky.
V této knize si Eliade klade otázky po smyslu historické existence člověka. Jak sám uvádí v předmluvě, vhodným podtitulem knihy by mohl být Úvod do filosofie dějin. Není to však spekulativní analýza pojmu dějin, ale zkoumání základních představ o světě v tzv.
První kniha jednoho z nejdůležitějších textů evropské tradice politické filosofie se zabývá problémem přirozenosti obce a otroctvím. Nový český překlad Milana Mráze v zrcadlovém řecko-českém vydání, opatřený úvodní studií a poznámkami.
Sv. 3: Dějiny náboženského myšlení představují Eliadeho poslední velké dílo. Na rozdíl od své starší knihy Traité dhistoire des religions, kde se pokusil o systematický výklad morfologie projevů posvátna napříč nejrůznějšími kulturami i dějinnými epochami, líčí zde Eliade jednotlivá náboženství lidstva v jejich dějinách.
Čtyři Platonovy dialogy o rozumnosti, statečnosti, přátelské lásce a pedagogické schopnosti Sokratově.
Latinsko-české vydání základní středověké encyklopedie vědění, zahrnující témata od svobodných umění přes antropologii a přírodovědu až po theologii. Sedmnáctou knihu své encyklopedie, nadepsanou De rebus rusticis O zemědělství, věnoval Isidor rostlinné říši.
Středobodem předložených přednášek je zrod dějinného vědomí v humanitních vědách. Gadamer načrtává, jak se toto vědomí vyvíjelo napříč Schleiermacherovým, Hegelovým, Droysenovým a Diltheyovým dílem. Zvláštní důraz klade na Heideggerovu hermeneutiku fakticity.
Kniha Čas a rytmus je pokusem o shrnutí celé tradice myšlení o čase od antiky po současnost. Především tradice filosofické, od Hésioda a Platóna až po Heideggera, Patočku a Lévinase, ale také tradice vědecké. Na dnešním pojetí času se totiž významně podíleli také ti, kdo kdysi pozorovali oblohu a vytvářeli kalendáře, i ti, kdo konstruovali různé hodiny.
Pacidius Philalethi je filosofický dialog pojednávající o povaze změny a kontinua, nakolik jsou přítomné v pohybu složený more socratico v říjnu 1976 během plavby z Anglie do Holandska, na samém konci Leibnizových pařížských let.
Eseje, v nichž se Hannah Arendtová táže po povaze svobody, autority a dějin, pojí motiv osudového přeryvu: přerušení západní filosofické tradice vyústilo v totality dvacátého století. Knihu publikovanou poprvé r.
Listy florentského platonika Marsilia Ficina De officiis a Veritas de institutione principis patří mezi nejvlivnější z celé Ficinovy korespondence jakožto stručná pojednání o v renesanci oblíbených tématech morální filosofie.
Mojžíšův život, jedno z Řehořových vrcholných děl, má být odpovědí na otázku, v čem spočívá dokonalá ctnost. Ve snaze objasnit čtenářům podstatu dokonalosti autor nejprve vypráví a následně krok za krokem interpretuje biblickou zprávu o Mojžíšovi.
V Heideggerově hlavním díle Bytí a čas vystupuje Hegel především jako představitel vulgární metafyziky času. Přednáška Hegelovo pojetí zkušenosti, kterou Heidegger proslovil v rámci semináře k Fenomenologii ducha v akademickém roce 1942/1943, se však zaměřila na stěžejní motivy vlastní Hegelovy filosofie.
Kniha ve svých šesti studiích přináší fenomenologický výklad lidského života orientovaný a vedený centrálním deskriptivním vodítkem, jímž jsou bytostně spjaté a vzájemně se podmiňující děje vydělování, závislosti, interakce a otevírání.
Autor předkládá v této knize souvislý esej o komplexní historičnosti středověké filosofie v jejích institucionálních a politických rámcích.
Husserl v tomto svazku provádí základní rozlišení mezi empirickým a eidetickým zkoumáním, vysvětluje přístup závorkování, základní rozdíl mezi světem vnímaným jako objekt o sobě a světem vnímaným jako fenomén, pojmy čistého vědomí a fenomenologické pojetí rozumu.
Oakeshottovo dílo je pojímáno jako zásadní příspěvek do konzervativní tradice. Vybrané eseje ho ukazují jako myslitele, který promýšlí otázky, jako jsou podstata politična, lidské přirozenosti, racionality, vztahu mezi politikou a hodnotami, času a historie, aj.
Klasické dílo politického myšlní, které ve své době vzbudilo značné kontroverze. Autorka se v roce 1961 vydala jako reportérka do Jeruzaléma, kde sledovala soud s nacistickým funkcionářem Adolfem Eichmannem. Ze statí původně určených pro magazín The New Yorker vznikla kniha, která je vlastně filosofickou reportáží.
Polemický spis Genealogie morálky (1887) patří k Nietzschovým pozdním pracím. Výjimečně v něm opouští aforistickou formu a píše jej v červenci roku 1887 během pouhých tří týdnů jako své snad nejucelenější dílo.