Anna, Alžběta, Anežka. Tři ženy, tři generace, jedna rodina a mnoho životních zvratů, traumat a tajemství. Příběh začíná před první světovou válkou, kdy Anna, vypravěččina babička, odjíždí přes odpor svých rodičů s vyvoleným Antonínem do pohraničního městečka na severu Čech.
Je padesát slov hodně, nebo málo na to, aby se v nich dalo říct vše podstatné?
Jaká byla atmosféra Brna „pod hákovým křížem“?
Hrdinky tohoto románu prožívají mateřství v hraničních situacích. Zuzana Lauková počne na sklonku druhé světové války dítě s ruským partyzánem Alexejem, který je vzápětí zastřelen německými vojáky. Zuzana je po válce falešně obviněna ze zrady a těhotná odvlečena do ruského gulagu, kterému velí fanatická důstojnice.
Úterní ženy se odjíždějí postit. Pět rozdílných přítelkyň má společný cíl. Heslo dne zní: zpomalit, pročistit se, zhubnout. Na svůj každoroční výlet se vydávají do osaměle ležícího hradního hotelu Achenkirch. Čeká je sedm dní bez rozptylování. Bez telefonu a internetu, bez mužů a rodinných povinností, bez pracovních závazků.
Napínavý detektivní román z pera manželské dvojice píšící pod pseudonymem Lars Kepler. Je běžné, že policie při vyšetřování komplikovaných případů využívá pomoci spiritualistických médií. Ale není zaznamenán jediný případ, kdy by médium přispělo k vyřešení případu. Flora Hansenová sama sebe nazývá spiritualistickým médiem.
Novela zavádí čtenáře na periferii města, do polorozpadlého domu schovaného kdesi uprostřed bývalého továrního areálu mezi vysokými pecemi vítkovických železáren. Stejně jako zchátraly, zrezivěly a rozpadly se výrobní haly továrny, sešli také lidé, kteří v domě ještě přežívají.
Vzkaz v láhvi napsal Jussi Adler-Olsen jako třetí případ kriminálního oddělení Q. Na policejní stanici ve Wicku, v zapadlém koutě Skotska, stojí už dlouhý čas na okenním parapetu zapomenutá láhev. Uvnitř láhve je sotva čitelný lístek. Jisté je jen to, že první slovo je dánský výraz pro POMOC — a že je to napsáno krví.
Druhé, brožované vydání páté sbírky básníka a literárního historika. Co volá ten hoch, vlastně syn, z druhého břehu řeky? Jakou zvláštní lásku nám vyznává Jessy Aliyu ze zbloudilého spamu? Co nabízí Marie-Ange Noa z letáku, kdo a proč křičí na celý pustý barák?
Panoráma jediného roku, kterým začíná naše přítomnost. 1913: rok, kdy se zdá, že vše je možné. Doba nebývalého rozkvětu, kdy vznikají extrémní umělecká díla, jako by už neměl přijít žádný zítřek. Zároveň je však už ve vzduchu tušení rozpadu, toho, že lidstvo ztrácí svou nevinnost. Rok, kdy se prudce střetává devatenácté a dvacáté století.
Květnové slunečné ráno. Obyvatelé Linköpingu si vychutnávají první jarní paprsky na terasách restaurací. Vlaštovky krouží na obloze a barevné tulipány dokreslují poklidnou atmosféru. Matka s dvěma holčičkami jde do bankomatu. Vtom vše pohltí prázdnota, tlaková vlna smete idylu a nechává za sebou jen změť, křik a bolest.
Dánský bestseller v tradici Stiega Larssona a Camilly Läckbergové... Kriminální inspektorka Louise Ricková z oddělení vražd kodaňské policie řeší případ mladé ženy, která se na schůzce stane obětí znásilnění.
Jednoho listopadového rána uklízečka nalezne docenta Ondřeje Chalupu zastřeleného v jeho pracovně. Souvisí vražda s jeho dlouhodobou snahou o odvolání univerzitního kvestora kvůli podivným machinacím při rekonstrukci historické univerzitní budovy? Proč vrah riskoval a střílel přímo v budově? Kdo všechno měl důvod přát si smrt svérázného, ale čestného docenta?
Po novele Hliněné dny se Stanislav Beran vrací s porcí povídek, žánrem, ve kterém je nejsilnější Scházíme se u stolu posetého drobky příběhů lidí účtujících s minulostí i se svými neúmyslnými a často nemilovanými rolemi, s lidmi těžce zápasícími s přítomností. Je možné trávit čekání na smrt vlastního dítěte nad křížovkou?
Píše se rok 1921. Tři roky po válce je svět úplně jiný, než jaký byl za doby krále Eduarda. Laurence Bartram žije v Londýně po válce osamělý život. Snaží se vyrovnat se smrtí manželky a dítěte při porodu a s traumaty ze Západní fronty, a tak píše knihu o dějinách londýnských kostelů.
Nová básnická sbírka Ondřeje Macury (nar. 1980) s názvem Sklo je plná křehké, zimní obraznosti a nakažlivé krásy. Bohaté reliéfy lyrických nálezů vyvažují příběhy, ve kterých můžeme s autorem pobýt ve světě „přesné obraznosti“, pro kterou máme poezii rádi. Nejsou to světy náhradní a únikové, spíš pravá poezie dnešního dne!
Rozšířené a přepracované vydání originální encyklopedické příručky, kterou v osmdesátých letech inicioval Vladimír Macura. Jejím záměrem je představit vědecké koncepce, jež zásadně ovlivnily myšlení o literatuře ve 20. století.
Kniha Jak se fikce dělá slovy poskytuje souhrnný pohled na pragmatické teorie literární fikcionality. V jednotlivých kapitolách, které se vždy pokoušejí o revizi dosažených závěrů, se snaží odpovědět na otázky, jaké záměry mají autoři vyprávění, co při tvorbě fikce „dělají se slovy“, jakým způsobem jim čtenáři dokážou náležitě rozumět atd.
Příběh O (Histoire d’O, 1954) Pauline Réageové je bezesporu nejlegendárnější sadomasochistický román moderní doby. Pro příznivce tohoto kultu je ozdobou erotické knihovničky, pro určité feministické či puritánské kruhy naopak zhmotněním zlého snu. Tím spíše, že jej inkognito napsala žena, jejímž je O zřejmě jakýmsi fantastickým obrazem.
Ženské smyčcové kvarteto Furioso se připravuje na cestu na odlehlý švédský ostrov, kde má nahrávat nové album. Jejich šéfku Louise Armstahlovou však postihne náhlé zranění ruky, kvůli kterému nemůže hrát.
