Protože Zdeněk Grmolec (nar. 1947) ve svých nejstarších povídkách psal o vinobraních a zabijačkách, pasovali jej po vydání prvotiny (vyšla v Československém spisovateli na podzim hektického roku 1989) málem na folkloristu. Brzy se však ukázalo, že venkov je pro něj prostorem, ve kterém lze ukázat mnohem víc — mizení podstatného z člověka i z dějin.
Alberto Manguel nás s neodolatelným nadšením provede po knihovnách všeho druhu, počínaje poličkami knih z jeho dětství až po „kompletní" internetové knihovny, od starého Egypta a Řecka po Arábii, od Číny a Říma po Google. Zamýšlí se nad zničenou Alexandrijskou knihovnou, stejně jako nad osobní knihovnou Charlese Dickense, Jorge Luise Borgese a dalších.
Monografie Stanislavy Přádné o filmovém režisérovi Miloši Formanovi se pokouší podat komplexní náhled na tvorbu tohoto významného tvůrce – a to jak v kontextu české, tak americké kultury. Autorka podrobně sleduje jeho dílo v šedesátých letech minulého století, kdy představoval jednoho z výrazných filmařů nové vlny.
Konec starých časů ve Zlíně. I tak by se mohl jmenovat nový román Antonína Bajaji.
Noc z 30. na 31. 5. 1945. Gerta Schnirch, matka několikaměsíční dcerky, je jen s osobními věcmi „odsunuta“společně s ostatními brněnskými Němci směrem na Vídeň. Vyčerpávající pochod skončí v Pohořelicích, kde mnoho vyhnanců podlehne epidemii tyfu a úplavice.
Hrdinou příběhu je největší kulinářský kritik na světě, papež gastronomie, král velkolepých hodokvasů. Zítra zemře. Ví to a není mu pomoci.
Dva novináři časopisu Milénium jsou zavražděni krátce před publikováním článku o dětské prostituci, korupci a obchodu s bílým masem. Na zbrani nalezené na místě činu se najdou otisky Salanderové a její poručník je brzy nalezen mrtvý.
Svou prozaickou prvotinou, povídkovým souborem Až umřeš, nikdo už ti nebude chtít sahat na prsa (2007) se Stanislav Beran přiřadil k autorům, kteří dokáží hodnověrně a bez zbytečné popisnosti zachytit atmosféru okamžiku. Jeho hrdiny jsou obyčejní lidé, jejich dramata nenápadná, ale zato opravdu uvěřitelná. Nejinak je tomu i v přítomné novele Hliněné dny.
U Pavla Petra jako u málokoho plní takto obsáhlý výbor svou nejdůležitější, totiž scelující funkci. V úhrnu představuje dílo básníka neobyčejně původního, náročného nejen k sobě a ke čtenáři, ale vůbec ke světu, v němž žije. Ukazuje básníka bohatě vidoucího i citově nebývale otevřeného.
Intimní rodinné či partnerské vztahy jsou tradiční doménou ženských a dívčích románků. Vyšší literatura se tohoto tématu jako by bála a možná i trochu štítila. Tím větší pozornost potom budí, dokáže-li je nějaký autor uchopit neprvoplánově, nesentimentálně a netradičně. Petře Soukupové se to podařilo hned v první knize nazvané K moři.
Petra Dvořáková přichází s vrstevnatým vyprávěním, jehož rámec tvoří zápas s mentální anorexií. S nevykalkulovanou otevřeností se dotýká složitých rodinných vazeb a traumat, milostného tápání a hledání útočiště v náhradním vztahu, který má až skandální přídech.
Kniha Význam a subjektivita v lyrice navazuje na předchozí Jiráčkovu knihu Lyrický rytmus (Host 2007) a zařazuje se také do kognitivního proudu literárněvědného bádání.
Antologie Národní literatura a komparatistika je soustředěna k problematice vzájemného poměru dvou základních modelů uspořádání literárního materiálu nové doby: národně filologického a komparatistického. Ambicí přitom není sledovat historické peripetie střetávání a prolínání obou přístupů.
V beletrii posledních let se najde jen málo knih, které by se zabývaly naší nedávnou minulostí, tím méně obdobím kolektivizace vesnice v 50. letech. V novele Selský baroko se o takovou historickou reflexi pokouší Jiří Hájíček (1967), autor patřící ke generaci, která vyrůstala až dlouho po tomto temném období selských procesů.
