Málokterá problematika dějin amerického kontinentu přitahuje takovou pozornost české veřejnosti jako otázka vztahů mezi Indiány a bílým obyvatelstvem Ameriky, kromě jiného tvořící součást historie tzv. Divokého západu.
Od počátku anglické kolonizace Ameriky představoval jeden z jejích charakteristických rysů neustálý posun hranice k západu. Když dospěli v polovině osmnáctého století hraničáři téměř na dohled španělských a francouzských kolonií a jejich postupu hrozilo zastavení, doznal atlantický svět kardinální změny a před britskými osadníky se otevřely nové horizonty.
Když opouštěly v lednu roku 1826 španělské oddíly svoji poslední pevnost na americkém kontinentě, zůstaly Španělsku na západní hemisféře dvě kolonie – Kuba a Portoriko. Důležitější byla Kuba, jíž Madrid také věnoval větší pozornost.
Jedna z nejkratších a pro vítěze nejskvělejších válek v historii nerozhodovala jen o ziscích či ztrátách přímých účastníků - Španělska a Spojených států amerických. Významně ovlivnila i osudy bývalých španělských kolonií - Filipín, Portorika a především Kuby.
