Gestaltterapie - uvědomování, dialog a proces

V klasické i vztahové gestaltterapii se vyhýbáme interpretacím, které pacientům říkají, proč něco dělají. Vyhýbáme se interpretacím, které jsou vysvětlujícími intelektualizacemi, jsou vedené spíše teorií než zážitkem, ale jsou podané jako skutečnost a naznačují, že pravda vychází spíše od terapeuta a jeho profesionálního poznání, než ze společně sdíleného a fenomenologicky propracovaného zážitku terapeuta a pacienta. Použijeme-li však slovo interpretace v souvislosti s perspektivou, tj. že percepce se vždy děje z určitého specifického pohledu a není objektivní, stává se vskutku interpretace vědomou součástí gestaltterapie nebo jakéhokoliv jiného fenomenologického systému. Teorie gestaltterapie se snaží eliminovat jeden typ interpretace: interpretaci vzdálenou prožívání, interpretaci založenou na terapeutově teorii a používanou k vysvětlení „skutečné pravdy“, tedy interpretaci, o které se předpokládá, že leží někde v pozadí, pacientovi neodhalená, dokud ji, vycházeje ze své teorie, nepodá terapeut. V gestaltterapeutické teorii neexistuje žádná percepce, vzpomínka nebo smysl reality, který by nebyl

interpretovaný. Existuje však rozdíl, i když ne absolutní, mezi interpretovanou subjektivitou/zážitkem, který je blízký prožívání a reaguje na současné organismicko-environmentální pole, a subjektivitou,

která je fixovaným Gestaltem, subjektivitou, která se zafixovala v nějakém jiném organismicko-environmentálním poli a na současné pole nereaguje. Je rozdíl mezi terapeutem, jehož subjektivita je reakcí na jedinečnost pacienta, a terapeutem, který se chová, jakoby znal pravdu, která je fundamentálnější než to, co prožívá pacient. Terapeut nemá žádný nárok na „objektivní“ realitu. Terapeuti potřebují pokoru a nedefenzivnost, aby si uvědomili, že jejich „objektivní“ realita je subjektivní, a musí být otevření

tomu, že pacientovo prožívání bude jejich „realitu“ měnit.