Malé dějiny katolického modernismu

Fenomén modernismu, jehož ohnisko lze vymezit přibližně léty 1904–1914, patří mezi traumatické momenty moderních dějin katolické církve. V současné katolické historiografii je chápán jako nejzávažnější z řady konfrontací mezi církví a moderním světem. Církevní představitelé po bolestné zkušenosti francouzské revoluce zaujali nedůvěřivý a nepřátelský postoj k hodnotám moderní doby, a to včetně bytostně evangelijních hodnot, jako je myšlenka lidských práv či náboženské svobody. Až papež Lev XIII. v 90. letech 19. století pochopil nutnost změny. Především v politické a sociální oblasti přispěly jeho snahy k rozhovoru církve s moderním světem. Snažil se vytvořit prostor, především pro kněze a řeholníky, aby si osvojili nástroje soudobých vědeckých metod a postavili je do služeb hlásání evangelia. Jejich činnost byla však s nástupem nového papeže Pia X. provázena nedůvěrou vlivných mužů kurie. Výsledkem bylo faktické umrtvení svobodného myšlení v církvi na dalších 40 až 50 let. Přesto na různých místech, především v klášterních učilištích dominikánských a jezuitských, vyrůstaly nadějné teologické osobnosti jako M. D. Chenu, Yves Congar, Henri de Lubac aj., kteří svým dílem nevědomky připravovali pozdější významnou událost Druhého vatikánského koncilu, svolaného Janem XXIII.