Křesťanství je způsob, jakým je člověk na světě, křesťanství jsou oči, kterými vidíme svět a mysl, která vnímá svět, křesťanství je obloha v noci, křesťanství je sklenice červeného vína po nejlepším obědě v životě, křesťanství jsou první sněženky na zahradě, křesťanství je zákusek se slaným karamelem, křesťanství je zapálení malíře a
Příručka pro biřmovance, jak přežít v drsném světě. Letmé nahlédnutí do hlubin pokladů katolické církve - tak charakterizuje Marek Orko Vácha svou novou knihu Radost z Boha, která je určena zejména biřmovancům. Mohu vám zaručit, že když nebudete chtít, neodnesete si nic.
Jestli budeme mít otevřené supermarkety, a nebudeme mít otevřené kostely, nač ještě žít? Co by na nás řekli jezuité, ptám se, ti, co přijeli do Gran Chaca a založili první reducciones a vydřeli to potem a krví a nechali tam svá těla, pohřbená kdoví kde v bažinách, nebo ti z Québecu, sevřeni mezi Huróny a Irokézy?
„Budu v této knize často používat jméno Wakan Tanka. Moc se omlouvám všem ortodoxním katolíkům, klidně si pokaždé dosaďte to naše staré dobré „Bůh“, přesně to tím myslím. Wakan Tanka by snad šlo přeložit jako „Velké Tajemství“. Jméno jsem zvolil z osobních důvodů.
Mohu vám zaručit, že když nebudete chtít, neodnesete si nic. Mohu Ti zaručit, že když budeš chtít… Bůh je jako pramen, ze kterého si každý odnese tolik, jak velkou si přinese nádobu.
Ano, velmi si vážím všech katolických aktivit, moc si vážím spolč, moc si vážím katolických serverů cé zet, moc si vážím děkanátek, diecézek i celostátních setkání mládeže a všech, kteří je obětavě organizují, a především, a moc, si vážím vás, dívek a chlapců, jinak bych to nepsal. Když jdete k přijímání, ano, vidím krásné mladé lidi.
„My, křesťané, jsme sužováni tisícem a jedním problémem bezprostředního i vzdálenějšího okolí.
Pokud budu svět zkoumat jen z vnějšku, jako nezávislý a nezaujatý novinář, nikdy jej nepostihnu. Životem procházíme dnes tak, jako se v sobotu procházíme po zoologické zahradě. Takto se ale s Bohem nikdy nesetkám - jako nezainteresovaný turista, který si během své životní vycházky po Zemi sem tam zmáčkne spoušť a vytvoří fotografii.
I když je každá z povídek z jiného prostředí, jsou spojeny myšlenkami, které jsou pro autora charakteristické. Je to obdiv k Hospodinovu dílu a starost o ně. Je to pokora s jakou má člověk v tomto díle pokračovat. Je to čistý otevřený postoj a láska k lidem. To vše okořeněno troškou humoru.
Principem hry je, že všemu, co vytvoří, dá Bůh do vínku kus stvořitelských možností. Tvůrce tvoří tvůrce. V první části knihy je zvýrazněna radost člověka z bytí, radost z Boha, radost z tvorby, radost z rozhodnutí, radost z toho, že všichni jsme pozváni k umění a že zadáním člověka je být obrazem Božím.
"Nebudu nikdy dobrým teologem, pokud budu jen studovat názory jiných, psát vybroušené rešerše a nikdy nepocítím žízeň živé bytosti po Bohu. Pokud budu svět zkoumat jen z vnějšku, jako nezávislý a nezaujatý novinář, nikdy jej nepostihnu. Životem procházíme dnes tak, jako se v sobotu procházíme po zoologické zahradě.
Kniha vznikla na základě přednášek z náboženství na Biskupském gymnáziu v Brně v letech 1998–2001 a je určena především středoškolským studentům. Fascinující dějiny naší existence od velkého třesku po vznik samostatně uvažujících bytostí tvoří bohatý zdroj inspirace pro teologii.
Deset let v trapistickém klášteře naučilo Karla Satoriu mnohem víc než jen naslouchat tichu, učilo jej především umět život, umět svůj čin, porozumět zadání svého života.
Neuvidíte-li zázraky a divy, říká Kristus, neuvěříte. Přál bych si, abych se uměl dívat kolem sebe, abych viděl. Kéž bych svůj život zde, nebe a hvězdy, květiny a motýly vnímal jako zázrak, jako něco nesamozřejmého, jako něco, co by nemuselo být. Kéž bych příběh Země včlenil do svého osobního příběhu. Kéž bych pod hvězdami dobře odtančil svůj tanec.