Postpříběh, příležitostné eseje a rekapitulace

V prvním oddílu závěrečného svazku Bondyho filosofických textů jsou soustředěny eseje, které byly napsány po Příběhu o příběhu, tedy v posledních letech autorova života. Jde zejména o esej Postpříběh (2004), v němž je dále rozpracována většina témat obsažených v předešlé práci i v dalších textech v tomto oddílu: universum jakožto „proces“, jako „stálá přítomnost“, možnost „kompenzace utrpení“, návrat k holistické interpretaci universa, konfrontace na Západě stále málo známých taoistických a buddhistických koncepcí s nejposlednějšími poznatky astrofyziky, informatiky atd. Všechny čtyři texty z prvního oddílu vycházejí poprvé.

Druhý oddíl tvoří paralipomena Bondyho filosofického díla, tedy texty, které z různých důvodů autor nezařadil do předchozích svazků: první dva byly dříve vydány jen samizdatově a dva zbylé eseje jsou zde publikovány úplně poprvé. O textu Prozatímní bilance se autor častěji zmiňuje v Příběhu o příběhu jakožto o „fatálním eseji“: jeho zveřejnění tedy přispívá k pochopení širších souvislostí Bondyho filosofického díla z posledního období.

Do třetího oddílu byly zařazeny Bondyho „filosofické rekapitulace“, tj. popularizační texty, v nichž v různých obdobích shrnul své předchozí filosofické úvahy. Z těchto textů byly dříve vydány Knížka o tom, jak se mi filosofovalo (samizdatově) a Kritika nesubstančního modelu (samizdatově i tiskem).

Anglicky psaný esej Why I Am Still a Marxist: The Question of Ontology, jenž tvoří čtvrtý oddíl svazku, vznikl na základě Bondyho spolupráce s prof. Benjaminem B. Pagem (Quinnipiac University, Connecticut), lze číst jako svého druhu popularizační resumé autorovy filosofie. Tento esej nemá žádnou českou předlohu a byl dříve vydán tiskem jen v USA.

Edičně připravil Martin Machovec.

V Postpříběhu Egon Bondy napsal:

Jestliže „pouť“ (tao) je možná právě jedině za podmínky, že putuje (a nechává putovat), a to zcela volně, pak za kategorie (ona axiologická „přání“, jež jsou „otcem myšlenky“) typu „smysl“, „cíl“, „účel“ etc., jež ani ze struktury „ontologična“, ani z podstaty axiologické problematiky vůbec nevznikají, nýbrž, jak již mnohokrát bylo řečeno, jsou námi postulovány jen per analogiam s lidskou pracovní praxí a zkušeností, je více než dostačující „náhradou“ záruka nepřetržitého proudu proměn a záruka, že nic nikdy není dirigováno, předurčeno, zakázáno, přikázáno etc., že tedy přirozeným organickým „prostředím“ skutečnosti je neomezená volnost (a nadto nic není anihilováno, ba působí dále – byť ne snad „věčně“ – v podobě memetických stop). To pak ale věru není žádná náhrada, ale nalezený poklad!