Bondyho radostná utopie, resp. antiutopie, vzniknuvší v letech nejchmurnější normalizace a kdysi považovaná za „svaté písmo“ českého undergroundu, je nejen oslavou „alternativního způsobu života“ lidí žijících vědomě a záměrně na pokraji tzv.
Výbor tvoří nejvýznamnější Bondyho básnické sbírky a lyricko-epické skladby z první poloviny padesátých let (Totální realismus, Trapná poezie, Pražský život, Dagmara aneb Nademocionalita, Für Bondy’s unbekannte Geliebte aneb Nepřeberné bohatství, Velká kniha, Malá kniha a Zbytky eposu), k nimž je na úvod přiřazena raná, doposud oficiálně a v celku
Rukopis, resp. autorské korektury této vůbec poslední Bondyho prózy (1997), byly po dvacet let považovány za ztracené či zničené, takže teprve poté, co byly v r. 2018 tyto textové podklady náhodně nalezeny a posléze uceleny, bylo možno uvažovat o vydání tohoto díla.
Próza Severin (1995) patří vzhledem ke své mozaikovité kompozici ke čtenářsky nejnáročnějším Bondyho prozaických textům. Dílo je vystaveno na základě hagiografické, latinsky psané zprávy z pera mnicha Eugippa, Vita Sancti Severini, z počátku šestého století.
Bondyho monografie o Buddhovi představuje patrně nejserioznější a nejhlubší filosofický portrét tohoto významného světového myslitele v češtině. Nové vydání vychází k 90. výročí autorova narození. Básník a filosof Egon Bondy (vlast. jm.
Dvoudílná próza Bezejmenná (1986) je podobně jako Sklepní práce (1973) a Leden na vsi (1977) textovou koláží, v níž převažují pasáže deníkového záznamu, konkrétní osobní zpovědi, záznamy o životě přátel z undergroundu a disentu, polemiky, případně politické a filosofické úvahy.
Sklepní práce (1973) je úplně první z řady Bondyho próz ze 70. a 80. let a společně s Lednem na vsi (1977) a s Bezejmennou (1986) tvoří soubor Bondyho autokonfesních textů.
Próza Gottschalk (1988), která tvorí spolu s pripojenými prózami Kratés a Jao Li volnou historicko-alegorickou trilogii, byla posledním beletristickým textem, který Bondy vydal samizdatove, zatímco "román v dopisech“ s prvky "road novel“ Hatto byl již napsán a vydán až po roce 1989.
Dvojice Bondyho původně samostatných prací, které však byly napsány v časové následnosti, v letech 1982 a 1983, vyšly samostatně několikrát v samizdatu a obě pak ještě v 80. letech i tiskem na stránkách Tigridova exilového časopisu Svědectví. Próza Nový věk patří do řady Bondyho kvazihistorických novel a povídek, společne např.
Pracovní analýza (1969) představuje jednu z nejrozsáhlejších teoretických prací Egona Bondyho a je vůbec nejrozsáhlejší prací, v níž se Bondy věnuje analýze tehdejšího politického systému. Řadu otázek tematizuje pouze zde a ve svých pozdějších textech pak již vychází přímo ze závěrů tohoto rozboru.
Egona Bondyho netřeba představovat: guru několika generací nonkonformní mládeže, světec českého undergroundu, svérázný filozof, pozoruhodný prozaik a především – vynikající básník.
Egona Bondyho netřeba představovat: guru několika generací nonkonformní mládeže, světec českého undergroundu, svérázný fi lozof, pozoruhodný prozaik a především – vynikající básník. Projekt Bondyho sebraných básnických spisů si klade za cíl představit poprvé v úplnosti jeho básnickou tvorbu, včetně nově objevených či rekonstruovaných textových materiálů.
Dve novely básnika a filozofa žijúceho od polovice 90. tych rokov v Bratislave. V novele Epizóda Egon Bondy popisuje fiktívne stretnutie F. X. Messerschmidta s rabi Meierom. Na potulkách bratislavskými ulicami a dnes už zbúraným Podhradím objavuje genius loci a ducha starej Bratislavy, ktorý žije už iba v imaginácii a spomienkach autora.
Egona Bondyho netřeba představovat: guru několika generací nonkonformní mládeže, světec českého undergroundu, svérázný filozof, pozoruhodný prozaik a především – vynikající básník.
V prvním oddílu závěrečného svazku Bondyho filosofických textů jsou soustředěny eseje, které byly napsány po Příběhu o příběhu, tedy v posledních letech autorova života.
Bondyho radostná utopie, resp. antiutopie, vzniknuvší v letech nejchmurnější normalizace a kdysi považovaná za "svaté písmo" českého undergroundu, je nejen oslavou "alternativního způsobu života" lidí žijících vědomě a záměrně na pokraji tzv.
Rozsáhlá studie z přelomu milénia, v níž se autor pokouší syntetizovat ontologická a etická východiska východních filosofií, zejména buddhismu a taoismu, s nesubstančními proudy filosofie západní. Nejde o konzistentní systém, spíše o autorem editovaný (a už nedokončený) soubor pracovních poznámek či volně spojený sled inspirativních úvah.
Obsáhlý výbor z Bondyho básnického díla sestavený předním znalcem a editorem toho díla Martinem Machovcem je rozdělen do čtyř chronologicky uspořádaných oddílů, reprezentujících zhruba čtyři dekády Bondyho tvůrčí práce: 1950-59, 1960-70, 1971-82, 1983-94.
Svazek obsahuje jednak původní, širší verzi novely Mníšek z r. 1979, jednak dosud tiskem nevydanou trilogii Vylitý nočník z roku 1979. Mníšek – příběh vsazený do 9. století je parabolou české normalizační beznaděje 70. let 20. století a patří k jedné z nejznámějších Bondyho evokací, jejichž smyslem je ztráta a znovunalezení víry.
I. sv. Filosofického díla obsahuje nové vydání Útěchy z ontologie, autorova základního filosofického textu (1967), v němž poprvé definoval nesubstanční ontologický model jako východisko svých dalších úvah. Útěchu charakterizuje sám autor jako filosofickou detektivku.