Barva nachu

Milý Bože, dycky sem byla hodná holka. Třeba mi dej znamení ať vim co se mi to děje.

Takto se počátkem minulého století na americkém Jihu snaží „štrnáctiletá“ černoška Celie korespondenčně propojit s tím, kdo podle všeho může za její utrpení ve světě stvořeném zřejmě jen pro muže, navíc muže bílé. S těmi se sice za segregace moc nesetkává, ale úplně jí stačí násilnický otec a později manžel, za kterého ji, stále ještě velmi mladou, provdají.

S dopisy – některé adresuje i sestře, která jí zmizela kdesi ve světě – si pak Celie vystačí až do samého konce románu, i když od Boha žádné odpovědi ani znamení nepřicházejí a dopisy od sestry jí manžel zabavuje. Jenže právě díky těmto neopětovaným dopisům a ještě spíš díky dvěma úžasným ženám, které nástrahy „mužského světa“ zvládají o poznání lépe, hlavní hrdinka postupně zvedá hlavu a vstává z prachu. A v závěru „románu v dopisech“ si dokonce uvědomí, komu či čemu celé ty roky psala.