Vetřelkyně a já

Autorka: "Milé ženy, tento příběh je o tom, jak moc jsem ráda, že jsem jednou z vás, a jak moc to nesnáším. Četla jsem tolik špatných příběhů, až si říkám, že psaní zvládne takřka kdokoli. Stačí pár uslintaných dialogů, výjimečná hrdinka neuvědomující si svou jedinečnost a sličný hrdina, který jako by ani o svém pekáči buchet na břiše nevěděl. Přihodíte tam pár cizích slov, detailních popisů zadku či duševní rozervanosti hrdinky a příběh je na světě. Potom jsou ale knihy, které vám budou donekonečna připomínat, jaká jste nula. Jsou stylisticky dokonalé a oduševnělé, zkrátka Vica Kerekes v literární verzi. A vy koukáte na ten zadek, zářivý úsměv a je vám jasné, že se svým špekem žádnou hitparádu neuděláte. A ten špek, alespoň si to myslím, je tenhle příběh. Musí existovat, abych se jej naučila tolerovat, nebo alespoň míň nenávidět. Abych jej dokázala brát jako přirozenost a součást ženství, o kterou ale málokterá z nás stojí. Takže sorry, ženy."

Nakladatel: Překvapivě otevřená zpověď mladé autorky o citovém a sexuálním dospívání v geografickém prostoru střední Moravy. Kniha by mohla nést podtitul Sex ve městě i na venkově, není však žádným prvoplánovým líčením sexuálních scén, je to prožitý a poctivě napsaný příběh.

Ukázka z první kapitoly: Takže je to takhle: Vetřelkyně nenese žádné poselství, a pokud očekáváte neočekávané - neočekávejte to. Snobové, pseudointelektuálové a další blbci podobného ražení si můžou dát zpátečku, ledaže by četbou této knihy prokázali mimořádný smysl pro humor či sebeironii, díky které budou schopni zesměšnit svůj vlastní druh až do jeho případného vymýcení. Teď když jsem vystřihla příkladnou odrazující řeč (která mě připravila o polovinu čtenářů), je čas na první větu; Deflorace proběhla.