Václav Chaloupecký

Copak je ta Gollova historická škola? Jak lze v Palackém objevit kořeny československých dějin? Proč československý úředník těžko nachází řeč s maďarským, ačkoli se oba domluví německy?
Vyhnali by TGM ze Slovenska, kdyby uvažoval nahlas? Zrodilo se husitství z intelektuální konstrukce univerzitních mistrů?
Proč Chaloupecký nedokončil přepracování Laichtrových Českých dějin? Jak se změní život badatele, když z domácnosti zmizí služka? A patří lovestory do dějin historiografie?
Takové otázky si klade Milan Ducháček (*1978) v knize o českém historikovi Václavu Chaloupeckém, žáku Jaroslava Golla a Josefa Pekaře, jenž se po zrodu Československé republiky stal profesorem československých dějin Univerzity Komenského v Bratislavě. Po Pekařově smrti pak přijal prestižní nástupnictví na Karlově univerzitě.
Václav Chaloupecký má pro své názory na česko-slovenský poměr na Slovensku dodnes „zlé meno“ a v českém prostředí zůstává ve stínu svých učitelů. I proto se autor rozhodl znovu rozpohybovat zdánlivě dobře známý příběh zrodu a rozkladu první ČSR a na pozadí životní dráhy opomíjeného historika se pokusil zachytit jak vnitrooborové klima českého, respektive československého dějepisectví první poloviny 20. století, tak v širším kontextu i proměny vztahu Čechů a Slováků v daném období.
Stranou přitom nezůstává ani tematika Chaloupeckého historických prací, z nichž mnohé (povětšinou negativně) ovlivnily rodící se kulturní klima společného státu. Historikovy texty tak namnoze určují linii výkladu.
Vedle osobností umělecké bohémy konce dlouhého století a prvorepublikových intelektuálních elit zde defilují přední osobnosti lucemburské epochy, jsou promýšleny otázky zrodu husitství a proměny interpretace kulturního dědictví Velké Moravy, je probírána údajná Žižkova cesta do Uher i stále neukončený spor o Kristiána a dataci nejstarších českých legend.
Životní příběh rodáka z Dětenic na Jičínsku, anarchistického básníka, lobkovického knížecího archiváře, univerzitního historika, zuřivého polemika a vášnivého pěstitele jabloní se uzavírá náhlou smrtí roku 1951. Právě včas, chtělo by se říci...
Práce byla poctěna Cenou Česko-slovenské komise historiků za rok 2013.