Záměrem práce je poukázat na umělecky příznakové užití hláskové instrumentace v poezii Vladimíra Holana v období vymezeném juvenilními básněmi sbírky Blouznivý vějíř (1926) a sbírkou Na postupu (194348), kde autor opouští vázaný verš. V centru pozornosti stojí sémantický potenciál instrumentace, tj.