Sluchové postižení a sebereflexe

Předpoklad, že sluchové postižení ovlivňuje negativně vývoj jazyka, řeči a myšlení platí v těch případech, ve kterých vada sluchu svým počátkem spadá do prelingválního období. Pozornost speciálních pedagogů ? surdopedů je spíše upřena na proces vzdělávání, který je významnou mírou negativně ovlivňován nedostatečnými komunikačními kompetencemi dětí, nevyvinutým nebo nepřiměřeně vyvinutým ovládnutím jazyka, neschopnost čtení textu s porozuměním, následně tedy malou efektivitou vzdělávání a v konečné fázi nízkou vzdělanostní úrovní osob s těžkými vadami sluchu. Jako důsledek tohoto přístupu se setkáváme ve speciálněpedagogické praxi s názorem, který staví jako cíl školního vzdělávání výstavbu funkčního komunikačního systému. V zásadě tedy můžeme pozorovat ve vývoji výchovy vzdělávání sluchově postižených tendence, vedoucí ke zvýšení jejich vzdělanostní úrovně a tím i jejich vyšší konkurenceschopností na pracovním trhu. Otázka výchovy sluchově postižených dětí je i v současnosti poněkud v pozadí a ve stínu vzdělávání a jeho metod.
Jedním z faktorů, které ovlivňují proces socializace člověka, je jeho schopnost sebereflexe a její úroveň. Nízká úroveň komunikačních kompetencí se všemi dalšími důsledky má stejně destruující účinek v sociálních dimenzích, jako nevelká schopnost sebereflexe, projevující se určitými specifickými změnami v chování některých sluchově postižených jedinců s přímým vlivem na proces jejich socializace.
Vlastní autorova praxe v oblasti výchovy a vzdělávání sluchově postižených byla zdrojem k formulování otázek a pochybností, zaměřených právě do oblasti metodiky výchovy a teorie výchovy sluchově postižených. Sebereflexe sluchově postižených se stala hlavním tématem výzkumného zaměření, které je prezentováno v předkládané publikaci.
Na základě získaných, vyhodnocených a interpretovaných výsledků se v práci autor následně zabýval vytvořením zásad pro výchovnou práci v oblasti sebereflexe sluchově postižených dětí v takové podobě, aby na nich bylo možno založit některé specifické výchovné postupy ve speciálněpedagogické praxi a dále je také rozpracovat v pozdějších obdobích do specifických a se sebereflexí souvisejících výzkumů a teoretických prací.
Předložené výsledky mají vzhledem k uvedeným počtům poměrně vysokou validitu. Pracovali jsme se vzorkem 327 sluchově postižených dětí (období časné adolescence 10-13 let a dále střední adolescence - v rozpětí 14-16 let), což je podle dostupných údajů 76% z celkového počtu sluchově postižených dětí, které ve speciálních školách pro sluchově postižené splňují svoji školní docházku.
Analýzou vyplněných dotazníků se ukázalo, že úroveň schopnosti sebereflexe, pokud je srovnávána mezi skupinou sluchově postižených adolescentů a slyšících dětí stejného věku, je u sluchově postižených podstatně nižší. Při vyhodnocení dotazníků z pohledu rozdělení zkoumaného vzorku dětí do skupin rané a střední adolescence jsme prokázali mírný nárůst schopnosti sebereflexe. Předpoklad hovořící o lepší srozumitelnosti grafických materiálů pro sluchově postižené respondenty ve srovnání s textovou částí se také potvrdil.
Předkládaná práce by měla být základem pro další aktivity na poli teorie, pro praktické výstupy přímo v rodinách sluchově postižených dětí, ve speciálních školách a v neposlední řadě tématem pro přípravu budoucích speciálních pedagogů na pedagogických fakultách.