Židovská pouť a poutní místa na Blízkém východě v hebrejské cestopisné literatuře 12.-16. století

Kniha na základě hebrejské cestopisné literatury 12.-16. století a dalších hebrejských nebo arabských pramenů pojednává o vývoji židovské pouti do Svaté země a o postavení poutních míst na Blízkém východě a především ve Svaté zemi v náboženském životě Židů v Evropě a v islámských zemích. Židovská poutní literatura a seznamy svatých míst jež vznikaly od druhé poloviny 12. století nepopisují pouze tradiční pouť do Jeruzaléma nýbrž i v judaismu doposud nový fenomén - návštěvu hrobů světců (zijara). Počínaje přibližně tímto obdobím začínají na mapě Blízkého východu vznikat židovská svatá místa která se z lokálních svatých míst sloužících místním "uživatelům" proměnila na místa s přesně stanoveným kalendářem a poutním rituálem která k sobě přitahovala poutníky i ze širšího okolí. Kniha si všímá historie jen nejvýznamnějších z nich: Mojžíšovy synagogy Dammuhu v Egyptě Ezechielova hrobu v Iráku Elijášovy synagogy u Damašku Hilelova a Šamajova hrobu v Meronu a Samuelova hrobu v Rámě. Cestopisy evropských židovských poutníků dávají nahlédnout do rozličných aspektů spojených s projevy uctívání svatých míst jako jsou úkazy ohně nebo kouře nad hroby anebo léčebná a ochranná funkce svatého místa apod.