Listopad 1935. Fernando Pessoa leží na smrtelné posteli v nemocnici Sao Luís dos Franceses. Tři dny agonie, během kterých, jako v deliriu, velký portugalský básník přijímá své heteronymy, mluví s nimi, stanovuje svá poslední přání a vede dialog s fantasmaty, která ho celý život provázela.
Útle dielo, v ktorom splýva realita a metafora, zložené z úvah, úryvkov, prerozprávaných či náhodou odpočutých príbehov, slová v ňom šumia ako morské vlny a jeho skutočnými protagonistami sú divoké a tajomné Azorské ostrovy, patrí medzi najkrajšie prózy Antonia Tabucchiho a môže byť právom považované za literárny klenot. „...
Román jedného z najvýznamnejších talianskych spisovateľov a obdivovateľa portugalskej kultúry. V knihe sa prelína sen so skutočnosťou a prítomnosť s minulosťou. Rozprávač blúdi ulicami Lisabonu počas horúceho júlového popoludnia, v zákutiach sa stretáva so živými i mŕtvymi a nachádza pritom sám seba.
Román Jak tvrdí Pereira nás zavádí do horkého letního Lisabonu roku 1938, kdy na Portugalsko doléhá tíha Salazarova fašistického režimu. Stárnoucí novinář doktor Pereira žije svými vzpomínkami a neměnnými návyky, překládá francouzské katolické spisovatele 19. století do kulturní přílohy deníku takzvaně nezávislého Lisboa a o politiku se příliš nestará.
Román Ztracená hlava Damascena Monteira z roku 1997 lze označit za "intelektuální detektivku". Obsahuje prvky společné pro celé Tabucchiho dílo, především tíhnutí k tajemnosti, pojednává o problémech spravedlnosti a dotýká se také problematiky etnických menšin, konkrétně Cikánů.
Novelou Indické nokturno vstoupil italský spisovatel Antonio Tabucchi v osmdesátých letech na evropskou literární scénu, roku 1987 za ni obdržel prestižní francouzskou cenu Médicis Étranger (mezi jeho rivaly byl tehdy i Bohumil Hrabal), tato kniha byla také úspěšně zfilmována.